My name is Narfi

Prolog

Silný ledový vítr, vanoucí přes ostré a špičaté skály vyluzoval přímo děsuplné zvuky a vyvolával pocit bezmezného chladu a naprosté opuštěnosti. Obloha nabrala nechutně modrou barvu a její temnotu jenom občas prořízl ocas rychle letící komety, který se zase někam vytratil a zanechal za sebou pár osamělých třpytivých značek. Země, pokrytá zledovatělým sněhem byla zcela pustá a všude kolem panovalo naprosté a děsivé ticho.

Narfi se pobaveně ušklíbl. Nevypadalo to zrovna jako rozzářený reklamní obrázek, zvoucí na rodinný piknik. Ale jemu to vůbec nevadilo. Rozhlížel se kolem sebe a vnímal jenom temnotu, chlad a pustinu. Každá jiná bytost v tomto vesmíru by už dávno vzala nohy na ramena a hledala kousek světla a tepla. On ale nic z toho nepotřeboval. V jeho žílách kolovala krev asgardských bohů, youtunheimských obrů i obyčejných lidí z Midgardu.

Těžké boty se silnou protiskluzovou podrážkou mu dráždivě vrzaly na husté sněhové pokrývce a tento zvuk byl jediný, který narušoval děsivé, ledové ticho.  Ozvěna jeho kroků, znásobená mohutným echem, se rozléhala dodaleka.

Konečně našel to pravé místo, které hledal. Shodil ze sebe těžký huňatý plášť i kožený kabátec a zůstal jenom v lehké košili. Přesto necítil chlad. Nejenom kvůli tomu, že jeho otec byl částečně ledový obr, ale také proto, že začal prudkými, mocnými rozmachy sekat sekyrou do tuhého ledu, který tady mrzl už tisíce let.

Hromadu ledových kvádrů navršil na sebe a začal tesat. Pomalu, jenom krůček po krůčku se z nevzhledné kupy ledu začala vynořovat jakási postava. Postupně nabírala jasnější a zřetelnější kontury.

Když Narfi dokončil své dílo, po těle mu stékaly proudy potu. Rychle dýchal a jeho dech v té nepředstavitelné zimě ihned vytvářel drobné krystalky.

Podíval se nahoru. Pozorně si prohlížel ledovou sochu, znázorňující jeho mrtvou matku a spokojeně se usmál. Socha vypadala téměř jako živá, dokonale zobrazovala ženskou postavu s výrazným, krásným obličejem a dlouhými vlasy. 

Utřel si pot z čela a natáhl se pro koženou brašnu, aby se napil vody. Když se otočil, údivem zkameněl.

Před ním se tyčila vysoká postava nějakého obra. Pomalu stoupal zrakem výš a výš a všiml si, že ten neznámý je poměrně štíhlý a jeho trup zahaluje pečlivě utkaná látka tmavěfialové barvy, která byla kdysi nejspíš velmi vzácná a hezká. Ale teď z ní zbyly jenom cáry.

Narfi musel zaklonit hlavu, aby  mu doviděl do očí.

Jeho úžas byl bezbřehý.

Díval se na to nejkrásnější stvoření, jaké kdy v životě spatřil.

Ten obr byla dívka. A zjevně se ho chystala zabít.