My name is Narfi

Do posledního dechu

Brodila se hustým, smrdutým močálem bez začátku a konce. V dáli před ní se tyčily vysoké vrcholky tmavých hor, jež se částečně ztrácely ve vysoké, mléčně bílé mlze. Kraj kolem byl bezútěšný a pustý, stejně jako mysl všech nešťastníků, kteří se zde nějakým řízením osudu ocitli.

Nikdo z nich neměl naději na záchranu, kromě jediného z nich, pro něhož sem přišla.

Byla na konci sil, vyčerpaná a bez dechu, celá uválená od bahna, nohy jí vypověděly službu a ona nedokázala bojovat s hustým, tmavým blátem, které ji pomalu, ale jistě táhlo ke dnu.

"Pomoc!" Vykřikla zoufale, i když věděla, že ji nikdo nemůže slyšet.

Z posledních sil začala bojovat, ale čím více se hýbala, tím více se propadala do husté, smradlavé tmy. Její poslední myšlenka patřila Ragnarovi a pak se hladina močálu nad ní definitivně uzavřela. Zůstalo po ní jenom několik bublin na hladině.

*****

Narfi se opatrně zakrádal tmavými, tichými chodbami asgardského paláce a nenápadně si to mířil do Gerdiny komnaty. Vůbec netušil, jak dlouho vlastně ten nápoj lásky bude na ni účinkovat, i když mu Lorelei řekla, že to bude několik hodin. Moc tomu nvevěřil. Byl zcela přesvědčen, že Lorelei se už nikdy nevrátí a že jejím zmizením perfektně vyřešil urgentní rodinné problémy.

Konečně dorazil na své vysněné místo. Opatrně zaťukal na dveře, ale nic se nestalo. Vešel tedy bez vyzvání dovnitř a modlil se ke všem asgardským bohům, aby ho Gerda přijala příznivě.

V komnatě bylo šero, zatažené závěsy propouštěly jenom slabé paprsky měsíce a ostatních hvězd. Narfi zaostřil zrak a s úžasem zpozoroval, že Gerda leží na posteli, napůl přikrytá hustě tkanou zelenou přikrývkou. Ležérně se opírala o pelest a usmívala se. Takhle uvolněnou ji ještě nikdy neviděl a v duchu se potěšil, že nápoj ještě účinkuje. Ale musel si pospíšit, nechtěl zažít tu potupu, že uprostřed milostného aktu, který se chystal vykonat, Gerda náhle prozře a střese ho ze sebe. Že by se jí to určitě povedlo, nebylo pochyb, byla třikrát větší, než on.

Potichu se k ní přiblížil. A vtom ho to napadlo. Věděl, jak se tyto věci delají, ovšem ani za mák netušil, jak to má provést s obryní. Nejradši by sám sebe nakopal do zadku, že se na to nikdy nezeptal svého otce. Věděl, že jeho první žena byla ledová obryně a že Loki nikdy na sebe jinou podobu, než kterou měl, při milostných hrátkách nebral. Takže nějak se to muselo dát udělat, potíž byla v tom, že neměl moc času, jak na to přijít.

"No budiž, co se má stát, to se stane," zašeptal si sám pro sebe a vhupsnul do postele, rovnou pod přikrývku. S potěšením zaznamenal, že Gerda je úplně nahá, tak ji objal a dlaněmi hladil její modrou, drsnou a zvrásněnou kůži.

"Miláčku," zapředla mu do ucha, až málem ochluchnul, ale nevnímal ani bolest, když ho Gerda pevně sevřela v náruči. Nemohl dýchat a pomalu ztrácel vědomí. Poslední, co viděl, než omdlel, byly Gerdiny obrovské černé oči.

*********

Pomalu a ztěžka otevírala oční víčka. Zhluboka se nadechla v plicích znova ucítila ten příšerný smrad močálu, který ji před chvilkou stáhnul ke dnu. Pohla rukou. Teď ovšem ležela na břehu, sice celá uválená a totálně zablácená, ale živá a nezraněná. Pomalu se zvedla na lokty a rozhlédla se kolem sebe.

Stále byla v Zemi zapomnění a bolestně si uvědomila, že určitě ztratila kopu času. Zoufale přemýšlela, kam se pohnout, kde zamířit, když uslyšela něčí kroky. Mátoživě se postavila a zaostřila zrak na vysokou postavu, která se k ní blížila.

Když před ní ten člověk zastavil, málem znova omdlela. Z posledních sil se snažila udržet si zbytky vědomí a dokonce se pokusila na svém špinavém obličeji vyloudit něco jako úsměv.

"Ragnare," vydechla s úlevou a mladík před ní překvapeně zamrkal.

"Kdo je Ragnar?" Zeptal se udiveně.

"To ti vysvětlím později," mávla rukou, "teď pojď se mnou. Odvedu tě domů."

"Kdo jsi?" Zeptal se, ale ani se nepohnul. "Viděl jsem tě, jak se noříš hluboko do močálu a tak jsem tě vytáhnul. Mám pocit, že jsem tě tu ještě nikdy neviděl, ale moje paměť mi už moc neslouží. Sotva si pamatuju, co jsem dělal včera."

"Já vím," opáčila a rychle přemýšlela, jako ho navnadit k tomu, aby ji poslechl. "Když půjdeš se mnou, pomůžu ti získat to, po čem toužíš nejvíc."

Ragnar se zamračil. "Já netuším, co to je..."

"Pomohu ti to objevit," řekla netrpělivě Lorelei a natáhla ruku. "Odvedu tě z této pustiny a dám ti domov. A lásku, jestli budeš chtít..."

"My se známe?"

"Ano," podešla k němu a chytla ho za rameno. "Je to tu už dávno. Žil jsi někde jinde, jako někdo jiný. A já tě viděla ve snu. Přišel jsi ke mně a řekl jsi mi, že jsi můj osud. A od té doby tě stále hledám. I když... byly roky, když jsem byla vězněm, stále mě drželo při životě vědomí, že tě jednou potkám. A teď se to stalo. Bohužel nám nezbývá moc času."

Ragnar lhostejně pokrčil rameny. Bylo mu to úplně fuk, na ničem nezáleželo. Jestli tato dívka chce, aby šel s ní, tak půjde. Stejně jsou všichni ztraceni.

I když proroctví tvrdilo pravý opak.