My name is Narfi

Smlouva s ďáblem

Daimon lehce zaťukal na dveře, ale neslyšel žádnou reakci. Podíval se na stráž, rozestavěnou kolem Lokiho komnat, ale nikdo z přítomných vojáků se ho očividně nechystal zastavit - částečně proto, že se ho báli, ale také z toho důvodu, že se ještě víc báli jeho ženy, která byla dcerou jejich velitele, jehož měli chránit. Proto radši odvrátili zrak a nechali ho svobodně vstoupit dovnitř.

Daimon za sebou pečlivě zavřel a rozhlédl se. Okno bylo otevřeno dokořán a noční vánek se pohrával s dlouhými, průsvitnými závěsy. Ale pán pekel okno nehlučně zavřel, aby se ujistitl, že je nikdo zvenku nebude slyšet. To, že stráž za dveřma naslouchat nebude, veděl zcela jistě. Lokiho služebníci se ďába báli víc, než svého pána.

Opatrně se přiblížil k tvrdě spícímu Lokimu, nedbale rozvalenému na široké posteli se zeleným baldachýnem. Bůh lží se svou bledou tváří a nehybným výrazem vypadal trochu jako mrtvý, ale jeho hrudník se dvíhal v pravidelných intervalech, což bylo důkazem toho, že se ještě nevybral do jiného světa. 

Daimon si opatrně sedl vedle něho a nejistě přemýšlel, zda ho má vzbudit, nebo spíš počkat, až se Loki probere sám, ale to mohlo trvat hodně dlouho a on neměl tolik času. Potřeboval tu záležitost vyřešit co nejrychleji.

"Vstávej, hříšníku, peklo už na tebe čeká..." Zašeptal Lokimu do ucha svým ďábelským dechem a použil u toho i černý oheň, takže Loki se téměř ihned probral z bezvědomí.

Prudce se posadil a zmateně se rozhlížel kolem sebe. "Co to má znamenat?" Obořil se zlostně na Daimona.

"Promluvíme si," odpověděl vládce pekel a pohodlně se opřel. "Můžeš mi vysvětlit kde jsi u všech čertů našel Lorelei?"

"To byla opravdu jenom náhoda," ušklíbl se Loki.

"Ne, já na náhody nevěřím. Byl to osud. Ale jak to, že není mrtvá?" Daimon se poškrábal po hlavě.

"Asi sis nedal moc záležet," odpověděl Loki nevzrušeně a postavil se před vysoké zrcadlo. Trochu si uhladil vlasy a hodil pohled na svého pekelného přítele, dosud sedícího na jeho posteli.

"Tys ji nechtěl zabít, že ne?"

Daimon zavrtěl hlavou. "Snažil jsem se to nedotáhnout do konce. Nemohl jsem se zbavit toho prokletí, které na mě otec uvalil, ale to proroctví nebylo jednoznačné, takže já jsem si to všechno vyložil po svém. Měla zůstat navěky v pekle, ale nebylo jasně řečeno, že ji mám zabít."

"Tvůj papínek teda uměl řádit," řekl Loki obdivně, "těžko bych se mu mohl vyrovnat. Nicméně, měl jsem za to, že Odin ji nechal v pekle schválně, nikdy se ji nesnažil vysvobodit a mám takové silné podezření, že kdysi slyšel nějaké proroctví ohledně mého osudu. Nejspíš mu někdo nakukal, že snad zasáhnu do dějin Asgardu, ale Lorelei nikoliv. Proto ji nepotřeboval a chtěl se jí zbavit, tak ji věnoval tvému otci jako dárek. A ten si ji vychutnal, jelikož Ledové obry nenáviděl stejně, jako Odin samotný."

"Ano, myslím, že to bylo přesně tak. Ale my dva jsme spolu o tom nikdy předtím nemluvili..." Daimon větu nedokončil.

"Myslel jsem, že jsi ji zabil," řekl Loki lhostejně. "Nechtěl jsem ti to připomínat. Jak dlouho jsi ji měl ve své moci?"

"Po smrti otce jsem se  musel ujmout vlády v Hellheimu, což je nějakých tisíc let zpátky. Odinovi vojáci ji tam přinesli jako mimino a když jí bylo asi tak dvacet, zmizela. A vzhledem k tomu, že tehdy jsi mě poprvé kontaktoval kvůli tomu, abys mě získal na svou stranu proti Thorovi, na Lorelei jsem neměl čas. A nechtěl jsem o tom nikdy mluvit."