My name is Narfi

Kde je k čertu Satan?

Jako první se vzpamatovala Sigyn. Rukou si odhrnula mokré vlasy z čela a zatřásla hlavou. Hustý déšť a mlha, rozprostírající se všude kolem, značně zhoršili její výhled, ale ihned si všimla, kdo tady chybí. A kdo přebývá...

Narfi se najednou pohnul a nevěřícně zíral na své prázdné ruce, Magnus se rozhlížel kolem sebe, v marné snaze najít svou nádhernou sekyru a Daimon... Ten jenom nehybně stál a zúženýma očima pozoroval svého syna, kterak se snaží vypadat naprosto nevinně.

Mephisto zvedl ruku a Kopí osudu v jeho ruce modře zazářilo, což upoutalo Narfiho pozornost. Zaťal zuby a vykročil směrem k tomu malému zmetkovi, ale Daimon ho předběhl. Zvedl svého syna do náruče, vytrhl mu Kopí z ruky a ve smířlivém gestu ho podal Narfimu, celému rudému od zlosti.

"Kde - je - Satan?" Procedil Narfi mezi zuby, jeho obličej byl nebezpečně blízko tomu Mephistovu. 

"Tam, kde jsem ho poslal," odpověděl tiše chlapeček. Narfi si neklidně uvědomil, jak moc září Mephistovy oči, jako světlo z tisíců hvězd, stísněných v jediném malém místečku. Ta záře byla téměř nesnesitelná, žhnula a pálila jako Slunce.

"A to je kde?" Houknul Magnus nevrle a sebral ze země sekyru, která se tam válela v blátě a špíně. Pečlivě ji otřel a pevně servřel v ruce.

"V Zemi zapomnění." 

Všem přítomným naokolo se na moment zatajil dech.

"Jak...Co...?" Nechápal Narfi, neschopen ze vyloudit ze sebe kloudné slovo. "Takovou moc mám jenom já. Nebo Loki."

"Nebo já," usmál se malý záhadně. 

"Musíme ho dostat zpátky," ozvala se klidně Sigyn, na kterou v tom vzrušení ostatní málem zapomněli. Všechny hlavy se jako na povel otočily směrem k ní.

"A proč bychom to dělali, matko?" Zeptal se chladně Narfi, dávajíc mrazivý výraz slovu matko.

"Protože ho potřebuji," opáčila, stále klidná, jako by stála uprostřed anglického parku a užívala si skvělého pikniku. Ledový déšť ji bodal do obličeje jako stovky malých jehliček, promáčené oblečení ji neuvěřitělně studilo a tížilo, ale v tu chvíli dokázala myslet jenom na jednu jedinou věc. Respektive osobu.

"A k čemu ho potřebujete, smím-li se zeptat, má paní?" Zeptal se zdvořile Magnus, hledající jakýkoliv smysl v tom, co právě slyšel. Navíc byl Lokiho pobočník a měl tušení, že celá záležitost se Satanem se bude týkat právě jeho pána.

"Musí mi pomoct naučit ovládat Temná kouzla." 

"Něco takového nemůžu prostě dopustit," oponoval Daimon hlubokým, temným hlasem. "Pokud ho necháme v Zemi zapomnění, záležitost bude vyřešena. Přestanou platit všechny krvavé úpisy, které mu kdo podepsal, jeho moc bude zatracena a on zapomene na to, kým byl. Bude z něj ubohá, zoufalá troska, navěky bloudící nekonečnou mlhou prázdnoty."

"To sice zní dobře," odfrkla si Sigyn a znova si marně odhrnovala vlasy přilepené ke tváři, "ale ještě předtím mi musí prozradit jednu formulku, kterou ovládnu magii, stravující Lokiho tělo a mysl."

Narfiho zrak potemněl. Pochopil, jak moc jeho matce záleží na záchraně Lokiho, protože kdyby byl on na jejím místě, a měl by pouze jedinou šanci na záchranu Gerdy, také by byl ochoten obětovat celý vesmír pouze tomuto účelu. Najednou z něj opadla veškerá zloba a frustrace, které cítil, když se vrátila. "Pomůžu ti," zamumlal tiše. 

Daimon na něj upřel nevěřícný pohled. "A jak asi chcete ovládnout Satana? Podvede vás. Slíbí vám, co budete chtít a pak zase uteče. Podruhé už se nenechá nalákat do takové pasti. Jednou ho přivedla k životu a teď bude absolutně nemožné ho vrátit zpátky."