My name is Narfi

Pomsta je můj chléb

Lorelei se zavřenýma očima bloudila rukama po jeho svalnatém, pevném těle a vychutnávala si ty první chvilky intimity, které se svým vysněným princem vůbec zažila. Hlavu měla opřenou o jeho hruď a slastně poslouchala jeho dech, celou váhou spočívala na něm a bavila se tím, že i když se občas pohla a převážila se, on stál zcela nehybně a pevně, jako by byl vytesán z kovu. 

Hlavou jí divoce vířily necudné myšlenky a v duchu už rozebírala, jak a kde se s Ragnarem usadí, jaký si pořídí dům a kolik mu porodí dětí a jak se budou jmenovat... Ze snění ji probralo až jemné Ragnarovo zakašlání.

Zvedla hlavu a podívala se přímo do jeho jasných očích. Jeho pohled už nebyl zastřený a zmatený, díval se na ni zcela zpříma a vědomě a ona si najednou uvědomila, že Ragnar nevypadá tak nevinně a zranitelně, jako před pár týdny. Byla za tou změnou jeho znovunabytá živnotní rovnováha? Uvažovala zmateně a nakonec uhla očima, protože tíhu jeho modrého pohledu už nedokázala vydržet.

"Hm..." Odkašlal si Ragnar a trochu se od ní odtáhl, ale stále ji držel za ruku, jako by nechtěl ztratit kontakt - ne proto, že by se jí toužil dotýkat, ale jenom proto, aby si udržel pocit toho, že ji svým tělem ovládá. "Jak dlouho tady musíme zůstat?"

Překvapeně zamrkala očima. I jeho hlas byl najednou zcela jiný, hlubší a chraplavější. Ne, že by to nebylo sexy, ale... Působilo to trochu jako ledová sprcha po horké sauně. Jako když vylezete z temnoty do prudkého světla, najednou je všechno nejpříjemně ostré.

"Jako to myslíš?" Zeptala se opatrně. "Nevím, jak se dostaneme z pekla."

Ragnarovi prolétl obličejem výraz znechucení, ale uvědomil si to a rychle se zatvářil mile a vřele, dokonce byl schopen vyloudit něco jako pobavený úsměv.

"Nemyslel jsem to tak. Chtěl jsem říct, jak se dostaneme k nějakému obydlí? Mám docela hlad..." Mrkl na ni.

"Aha," vydechla s úlevou a přitáhla ho blíž k sobě. Ragnar se bez odporu nechal obejmout a rukou ji jemně pohladil po vlasech. Byla o hlavu menší než on, takže když se k němu tiskla, hlavou se mu dotýkala hrudě a silně vnímala jeho tělesnou vůni. Málem ztratila vědomí, jak moc ho chtěla, celá se třásla blahem a napadlo ji, že budou potřebovat trochu soukromí.

"Vrátíme se do sídla Hely a Daimona, je to tímto směrem," mávla rukou a Ragnar přikývl. 

Cesta nebyla dlouhá, ale i tak se museli celou dobu vyhýbat prudkým propastem, plných smradlavých sirných výparů a občas přeskočit nějakého obřího hada nebo ještěra, kteří zde byli chování podobně jako domácí mazlíčci.

Konečně byli na místě, Lorelei prudce rozrazila vchodovou bránu vytepanou z černého železa a netrpělivě táhla Ragnara za sebou, ve snaze najít aspoň nějakou přijatelnou komnatu, která nevypadala jako pohřební místnost, což se jí nakonec povedlo. 

Vešla dovnitř s Ragnarem v patách, rychlým pohledem zkontrolovala postel, kouzlem zapálila svícen na nočním stolku a zabouchla dveře.

Ragnar nehybně stál s hlavou nakloněnou nabok a nejistě ji pozoroval. 

"Miláčku," zašeptala a jediným pohybem ze sebe shodila šaty.

Její vyvolený nijak nereagoval.

"Tak dlouho jsem na tebe čekala. Tolik nocí jsem o tobě jenom snila... Modlila jsem se ke všem Bohům, abych tě jednou potkala. Ani jsem nedoufala..."

Ragnar stál jako socha. Na tváři se mu ani nepohnul sval. 

"Udělala bych pro tebe cokoliv..."

"Opravdu COKOLIV?" Zareagoval konečně. "Obvykle když tohle lidé říkají, nemyslí to vážně."

"Já ano." Uvědomovala si absurdnost celé situace, přesto, že byla celá roztoužená chtíčem. Stála uprostřed pekelného sídla, zcela nahá, se svým vyvoleným milencem, který byl naopak zcela zahalen a nejevil pražádný zájem o nic z toho, co mu nabízela.

"Udělám všechno, oč mě požádáš. Když budeš chtít někoho zavraždit, budu zabíjet. Když budeš chtít loupit, budu krást. Když budeš chtít ovládnout svět, budu kouzlit. Stačí tvé jediné slůvko. Jediné, oč tě žádám, je tvá náklonnost."

Ragnar se pomalu usmál a natáhl ruku. Prstem jemně projížděl po jejích rtech a jeho ruka se najednou nehybně zastavila, ale pouze proto, aby se natáhl a prudce jí pleskl po tváři. 

Lorelei zůstala v šoku. Tohle opravdu nečekala.

"Ty malá, prolhaná děvko," zašeptal přímo do jejího ucha, "jsi ze stejné proklaté krve, jako ten hajzl, ten podvodník a uzurpátor se zlatýma rohama na hlavě. Ukážu ti, kdo je tvůj pán. Budeš mě poslouchat jako ta poslední čubka z nejposlednějšího koutu světa. Uděláš všechno, co ti přikážu, budeš kouzlit a čarovat na můj příkaz, zostudíš tu zatracenou pekelnou rodinu, dáš mi asgardský trůn a nakonec... zabiješ svého bratra jenom proto, že ti to přikážu. Pomsta je můj chléb, moje víno, můj vzduch i lože. Rozuměla jsi mi dobře?" Zatřásl s ní tak, že málem vypustila duši.

"Ano, pane," vydechla bezmocně nechala ho, ať si s ní dělá co chce. 

Příliš pozdě si uvědomila, že proroctví, které kdysi slyšela, se týkalo jenom jí. Měla se navždycky zamilovat až potká Ragnara, ale věštba se vůbec nezmiňovala o tom, že její vyvolený bude tu náklonnost opětovat. To si domyslela jenom ona sama.

Na kratičký moment si uvědomila, že by to měla zastavit. Setřást ze sebe jeho ruce, rychle se obléct a zastavit ho nějakým zaklínadlem. Sebrat se a rychle utíkat, kamkoliv... 

Nakonec jenom potřásla hlavou a pokrčila rameny.

Mám právo na lásku, ubezpečovala sama sebe v duchu. Aniž by se pozastavila nad tím, že pravá láska takhle rozhodně nevypadá.

Pro mě za mě, ať táhne celý svět třeba do horoucích pekel, usmála se sarkasticky a nechala se bez odporu připoutat k železné posteli.