My name is Narfi

Zmrtvýchvstání

Na nádvoří asgardského paláce zavládl naprostý chaos. Měl to být krásný, jasný a prosluněný den, kdy se lidé bavili, pili omamnou medovinu a připíjeli svým Bohům.

Ale obloha byla rudá a temná, občas ji pročísl mohutný blesk, kolem pršely žáby a hadi a zaplňovali zahrady a ulice Asgardu svou odpornou existencí.

Lidé křičeli, zacpávali si uši a zoufale se snažili schovat kdekoliv, kde by byli ušetřeni toho pekelného výjevu.

Jediný, kdo zachovával absolutní klid, byl vládce Pekel  - Daimon Hellstrom, stojící nehybně a netečně uprostřed nádvoří, plného bláta, špíny a hadů. Všichni ostatní se již dávno schovali vevnitř, Hela s jeho synem se zabarikádovala ve své komnatě a s ostrou sekyrou v ruce hlídala dveře.

Narfi se snažil ochránit svou ženu a švagra, kteří vypadali dost vyděšeně, protože něco takového nikdy neměli šanci zažít, jejich poklidnou a tajnou existenci v Yotunheimu narušil až příchod Narfiho.

Magnus sháněl všechny vojáky a bojeschopné muže, marně přemýšleje nad tím, s čím...nebo s kým vlastně budou bojovat.

Všichni očekávali katastrofu, konec světa, něco strašného a nepředstavitelného, ale NIKDO nečekal to, co se nakonec objevilo před branami paláce.

Vítr najednou ustal, žáby a hadi zmizeli a všude se rozhostilo tajemné ticho. Obloha změnila barvu na temně zelenou a Daimon uslyšel něco jako modlitbu - chór ženských hlasů, mrmlajících jakési tajné zaklínadlo, ale když se neklidně rozhlédl kolem sebe, byl úplně sám. Nikde nebylo ani živáčka, ale hlasy sílely, teď už byly zcela zřetelné a hlasité. Působilo to tak strašlivě a zlověstně, že i samotný pán Pekla se zachvěl. Vůbec netušil, odkud se ta příšerná modlitba bere, ale teď už dokázal rozeznat jednotlivá slova - zaklínadlo bylo prozpěvováno v dávném jazyce, jehož obyvatelé již nežili, ale kletba samotná měla velice silný účinek.

Daimon ten jazyk samozřejmě znal a věděl, co ta slova znamenají. Ta píseň byla zakázaná, protože měla katastrofální následky. Jediný, kdo ji mohl použít, byl pán Pekel a 1000 mocných bojovníků, kteří spojili své síly, aby provedli Obřad Zmrtvých vstání.

Ale jeho otec byl... mrtvý, jestli se to tak dá říct. Stala se z něj prázdná schránka, bloudící bezcílně vesmírem, bez naděje na budoucnost či nový život. Na světě neexistovala síla, která by ho mohla přivolat zpátky. Nebo si to aspoň Daimon myslel...

"Temný pane, dej Ji sílu, veď Její kroky pryč z údolí Smrti, oživ Její kosti, vrať Její duši, ať znova ožije." Znepokojivý chorál kvílivých ženských hlasů opakoval tuto větu snad tisíckrát za sebou.

Daimon šokovaně znehybněl. Co to u všech ďasů je??? Koho přivolávají zpátky do života? A kdo vlastně...

Neměl čas dále nad tím koumat, protože v té temnotě před sebou postřel nejasný, roztřesený stín. Ale postupem času stín nabýval zřetelnější obrysy, rostl a vyvíjel se, získával ženské tvary a nakonec se před totálně překvapeným pánem Pekel zjevil někdo, koho by zde nečekal ani v nejdivočejší představě.

"Chyběla jsem ti?" Sigyn pohodila hlavou, aby si odhrnula dlouhé vlasy z obličeje. Vyzývavě se dívala na svého zetě, který dosud nebyl schopen slova.

"No nic, fajn pokec," poklepala ho po rameni a vykročila směrem k vchodu do paláce. Daimon ji beze slova následoval, marně přemýšlejíc nad tím, co má vlastně říct.

"Kde je Loki?" Zeptala se nakonec Sigyn bez okolků a rozhlédla se kolem sebe. S nevolí zaznamenala, že od její smrti interiéry kdysi výstavního sídla trochu zpustly. 

"On je..." Daimon si odkašlal. Úplně mu vyschlo v krku a najednou si uvědomil absurdnost celé situace. 

"Jak to že nejsi mrtvá?" Zeptal se náhle a bez obalu.

Sigyn převrátila oči. "To je dlouhá historie."

"Já mám čas."

"Ale já ne." Otočila se a namířila si to rovnou do svých bývalých komnat. Daimon jí byl v patách.

"Jak?" Prudce ji uchopil za loket a otočil k sobě.

Z jejích očí vyšlehl prudký zelený záblesk, ale ihned zase pohasl. Nespokojeně zacukala. "Vysvětlím ti to později. Musím za Lokim."

"Jak jsi ho u všech Bohů přivolala zpátky?"

Sigyn věděla, koho tím myslí. "Moji rodiče se vzdali své síly. A Valkýry se modlily do zemdlení, riskujíce své životy. Naděje nebyla veliká. Ale vyšlo to. Jsem tady."

"A co dál? Co hodláš udělat? A co hodlá udělat ON?"

"To budeme řešit později."

"Zbláznila ses?" Teď už byl tak rozčilený, že se úplně přestal ovládat. Prudce ji popadl za ramena a třískl s ní o zeď. Kdyby to byla obyčejná ženská, bylo by v tu chvíli již po ní.

"On je ztělesnění všeho zla v celém vesmíru. Nedá se ovládat. Nemá svědomí, necítí obavy, radost ani smutek. Je to esence toho nejhoršího, co si jen umíš představit."

"Neboj se, to vyřeším." Vymanila se z jeho sevření a rychlými kroky doběhla až před dveře, vedoucí do Lokiho ložnice. Na chvíli se zastavila a sklonila hlavu. Ale pak se vzchopila a odhodlaně vstoupila dovnitř.

Daimon ji beze slova sledoval, ale nic neudělal, jako by ztratil veškerou energii. Bezmocně se opřel o zeď a svezl se na zem.

Sigyn právě způsobila zkázu celého vesmíru. A on netušil, jak to napravit.