My name is Narfi

Ledové království

Narfi se nechal vést jako poslušná ovce na trh. Klopýtal za vysokou dívkou a nepokrytě si ji prohlížel. Dívala se strnule dopředu, jako by ani nechtěla otáčet hlavu jeho směrem, takže si mohl důkladně prostudovat její rýhami zbrázděná záda, hubený zadek a dlouhatánské nohy. 

Její kůže měla namodralý nádech a jemu se to nesmírně zamlouvalo. Obnošené fialové šaty na ní plandaly, jako kdyby rychle zhubla a on přemítal nad tím, co asi jedí ledoví obři. Otce se na to nikdy neptal, protože ten o tom nikdy nechtěl mluvit. Jako by Loki chtěl zapřít svůj ledový původ. Narfimu to až doteď bylo úplně jedno. Ale při pohledu na tuto obryni cítil ty pověstné motýlky v břiše, o kterých kdysi slyšel a jimž se vždycky smál. 

Po nějaké době dorazili k čemusi, co připomínalo jeskyni vytesanou do ledu. Před ní stál další obr, což vyvolalo hluboký Narfiho údiv, ale navenek nedal na sobě nic znát. Dva ledoví obři v Yotunheimu byli příslibem nového, dosud nepoznaného dobrodružství. Narfi cítil, jak v něm stoupá adrenalin a vzrušení.

"Podívej, bratře, našla jsem tady člověka. Asi je z Asgardu," řekla obří dívka a mohutným úderem do zad posotila Narfiho dopředu. Normálně by ho to nijak nevyvedlo z rovnováhy a bez problémů by se udržel na nohou, ale rozhodl se hrát slabého, nemotorného a hlavně obyčejného asgardského hocha. Se kterým si ti dva můžou dělat, cokoliv se jim zalíbí. Teatrálně se složil na kolena a sklonil hlavu, očima však stále pozorně sledoval veškeré dění kolem sebe.

Obr k němu opatrně přistoupil a Narfi si okamžitě všiml, že za opaskem se mu houpá něco výjimečného - provaz Temných Elfů, který dokázal zkrotit obra jakéhokoliv původu. To je dneska už druhý šok, pomyslel si Narfi. Sklopil oči, aby obr nezahlédl jeho napětí.

"Gerdo, víš kdo to je?" Zeptal se obr dívky.

Takže se jmenuje Gerda, přemítal Narfi zasněně a ani si neuvědomil, že je stále jenom v lehké košili a jeho dech byl klidný a pravidelný. I retarda by napadlo, co to znamená. Myslel jenom na tu dívku a její jméno... Měl pocit, že mu praskne hruď, chtěl psát básně a vznášet se v oblacích.

"Musí to být velký čaroděj," vyhlásil ten obr neomylně a Narfi si náhle uvědomil, jaké měl zrovna štěstí. Kdyby je napadlo, že mu není zima a může dýchat jenom proto, že mu v žilách koluje ledová krev... Všichni věděli, že jedině Lokiho děti, vnuci a pravnuci měli tuto schopnost. A Lokiho potomky znal celý svět. Včetně Midgardu. Ale tihle dva truhlíci ho mylně považovali za čaroděje, který zde v Ledovém království může vydržet jedině pomocí nějaké mocného kouzla.

"Nemusíte mě svazovat," řekl Narfi tichým, klidným hlasem s očima upřenýma na zem. Snažil se tvářit tak pokorně, jak jen uměl. "Neovládám žádná mocná kouzla, a nechci nikomu ubližovat. Jsem umělec. Dělám sochy z ledu. Proto jsem přisel právě sem, do Yotunheimu. Jsou tady nekonečné zásoby pro mou tvorbu."

"Máš nějaké jídlo?" Zeptala se Gerda dychtivě a zcela mimo téma.

Narfi překvapeně zamrkal. "Eeee...Ano, v té brašně, kterou jsi mi vzala. Klidně se najezte." 

Oba dva obři se najednou vrhli po hnědé kožené tašce zdobené zlatými ornamenty. Ani na okamih se nepozastavili nad tím, jak je možné, že tento takzvaný umělec má evidentně velmi drahou tašku z kůže vzácného zvířete, okovanou pravým zlatem a zdobenou krystaly a místo toho rychle vysypali její obsah na zem.

Našli tam tapiokové placky se sýrem, olivy, chléb a medovinu. Trvalo jim jenom pár minut, než to všechno zbaštili a Narfi si s uspokojením uvědomil, že jejich strava se neliší od té lidské. Nebo boží, chcete-li. A protože byl skvělý kuchař (mimo jiné), napadlo ho, jak na svou vyvolenou obryni udělat dobrý dojem.