Neoblomný

-1-

Kdo by si pomyslel, že můj život bude pokračovat takhle?

„Tahe, promiň". „Už to neřeš. Jen škoda, že v téhle době to není lehké s někým být". „To není. Sám jsem se smířil s tím, že spolu nebudeme a možná, kdybych se tehdy více ovládal, nemuseli bychom tohle vůbec řešit". „A ptal si se na jeho názor? Co cítí on?" popíchnul mě nenápadně a lépe se usadil. „Prý toho nelituje. Ale já lituju. To já mu zničil život". „Myslím, že on to takhle nevidí". „Jenže já jo. Teď už s tím stejně nic nezmůžu". Poté nastalo ticho, které prolomilo až otevírající se dveře.

„Pro mě to chyba nebyla". Zvolal Winter, který stál ve dveřích lehce opřený o futra. Jeho pohled se setkal s tím mým a já celý zmatený a nervózní zároveň, začal rudnout. „Wintere, v době, co jsme byli na škole. Opravdu sis myslel, že jednou spolu budeme?" „Doufal jsem v to. A stále doufám". Nervozitou jsem stáhl uši a sklopil pohled. Přešel pomalu ke mně a usedl po mém pravém boku. Cítil jsem na sobě dva pohledy. „Krisi, stále doufám, prosím dej nám šanci". „Vím, že byla bláhovost si myslet, že mě jednou skutečně najdeš, ale za těch pět let jsem se už posunul". „Krisi... prosím". „Snažil jsem se zapomenout. Zkoušel jsem všechno, jenže nic nezabíralo a to ani když jsem pracoval přes čas, abych měl myšlenky na něco jiného. I tak jsem musel přemýšlet stále nad tebou přemýšlet". „Takže nám dáš šanci?" Je trochu otravný, ale v hezkém smyslu. Je to moc rychle. „Prosím", udělal smutný kukuč. Můj pohled přešel na Taheho, který poslouchal naši konverzaci. „Zkusíme to, ale je to jen na zkoušku". Podvolil jsem po chvíli svému srdci a už mě objímali velké svalnaté ruce.

„Rád jsem vás po dlouhé době viděl". Pověděl jsem s klidným svědomím Tahemu a Winterovi, kteří stojí semnou u hlavního východu. „I my tebe, brzy se zase uvidíme. Musíme dát takovéto srazy častěji". Zvolal Tahe natěšeně a zavrtěl ocasem. „Jsi stejný jako na střední". Pobaveně jsem nadhodil a pohlédl na teď o trochu nižšího Wintera. „Brzy se uvidíme". Pověděl a usmál se. „Dřív, než si myslíš". Objali jsme se na místě, já nasedl do auta a vyrazil zpět domů k rodičům.

„Tak co, jaké to bylo?" obdařil mě ihned ženský i mužský hlas z obýváku, když uslyšeli, že se někdo vrtá v zámku. „Zajímavější, než bych čekal". Pověděl jsem a usedl k nim na gauč. Podle hodin už bylo něco po obědě a když jsem neviděl Miu nikde v dohledu, usoudil jsem, že spí. Zatímco Nik tu pobíhal jako splašená střela a vrtěl ocasem stejně tak, jako když si sám přinesl plyšáka lišky. 

Tak a je to tu! Dočkali jste se pokračování příběhu Neústupný.

Kapitoly budu vydávat v pondělí, středu a pátek.

Snad se vám toto pokračování bude líbit, stejně jako do teď 😊