Neoblomný

-41-

Začal jsem se probouzet v bílé místnosti, plného pípání a neskutečného smradu z dezinfekce. „Kde to jsem?" pokusil jsem se posadit, ale moc mi to nešlo. Najednou se vedle mě objevil Tahe. „Nehýbej se. Jsi v nemocnici". „Proč?" „Nadýchal ses až moc cizího feromonu, ještě chvíli by si v tom zůstal a mohl si zemřít". Promluvil s velmi vážným hlasem. „Jak dlouho jsem spal?" „Skoro dva týdny". „Dva týdny? Ale, co..." zmateně jsem přemýšlel, co se vlastně stalo. „Kde je Adam?" „Neboj se, odvezli jsme ho k Lie a Jirkovi". „A kde je Winter?" Snažil jsem se zadržet slzy v očích. „Byl tu každý den několik hodin, ale dnes musel jít k soudu". „Co se stalo?" „Začíná to teprve za hodinu, ale jelikož je to on, kdo koho žaluje, musí tam být dřív. Žaluje toho grázla, co ti tohle provedl".

Pustil jsem slzy, ale ne tolik, jak bych čekal. „Krisi, co se stalo? Co to bylo za chlapa?" „Potkal jsem ho v nové školce, kam jsem přihlásil Adama. Jen jsme oba souhlasili, že spolu budeme vycházet, ale pak se ukázalo, že je to nový vedoucí finančního. A pak začal s těmi řečmi, dokonce mě i líbal". Snažil jsem se setřít slzy. Chlapy přece nebrečí, ale i tak se cítím zraněný.

„Kdy můžu odejít domů", protřel jsem si oči, aby se mi na chvíli přestala točit hlava. „Pár dní tu musíš zůstat. Nikdo ani nevěděl, kdy se probudíš. Během toho, co si spal, si dostal dva záchvaty". Posadil se na menší židli hned vedle postele. „Záchvaty?" „Místní doktoři nevěděli, z čeho si to dostal, ale oba byli v prvních pár dnech, co si se sem dostal". Stáhnul uši a jemně chytil za ruku. „Mysleli jsme, že tě ztratíme". „Tahe, mě se nezbavíte ani za padesát let. A až jednou zemřu, dáme spicha na hřbitově". Zasmál jsem se, ale s ním to ani nehlo. „Tahe, poslyš. Tohle nikdo neovlivní a věř nebo ne, že teď v blízké době zemřít opravdu nehodlám. Kdo by se postaral o vás a Adama?" Jemně jsem stiskl jeho ruku a usmál se. „Ale já jsem dospělý". „Já taky a stejně se o mě staráte". „Jsi dobrý řečník, na to ti nemám co říct". Konečně se usmál.

Únava mě znovu doháněla, jenže já chtěl počkat na Wintera.

Nakonec jsem usnul a probudil se někde uprostřed noci. Nikdo v blízkosti nebyl, bylo tu hromové ticho, až na to věčné pípání. Už mě bolelo celé tělo z toho věčného ležení. Posadil jsem se a pokusil se vstát. Bylo to obtížnější, než jsem čekal. Povšimnul jsem si, že se mi nachází v ruce kanyla, do které vede infuze. No super, takže ještě si musím sebou brát infuzní stojan.

Došel jsem pomalou chůzí do chodby, která byla úplně bílá, s pár dveřmi stejných, jako jsou ty mé. Nic na stěnách nebylo, byli prázdné, ani v chodbě nic nebylo, žádné lavičky, ani žádná květina. Hledím ze strany na stranu a přemýšlím, kudy se vydat. Jakmile svůj pohled otočím zpět na stranu, na kterou jsem se nejdříve podíval, stojí tam osoba. „Halo?" zvolal jsem trochu hlasitěji, jelikož byla dál. Osoba se ani nehnula, jen hleděla mým směrem. Byl celý v černém, přišlo mi, jako kdyby to byl kabát, nebo nějaký hábit. Když se rozešel v jeho ruce se objevilo něco divného. To je kosa? 

Když se osoba nacházela jen pár kroků ode mě, došlo mi, kdo to je. Vypadala jako smrtka. Do tváře jsem vůbec neviděl, byla tam jen temnota s menším kouřem, který vycházel ven. „Kdo jsi?" začal jsem mírně couvat, ale o to větší dělal kroky. Jakmile jsem narazil na zeď, stál ode mě přesně jeden krok. Stáhnul jsem uši. Klepal jsem se a pociťoval zpocené ruce. Natáhl ke mně pomalu ruku. Byla to jen kostra. „Je čas", zvolal hrubým hlasem. „O čem to mluvíš". „Je čas. Pojď". Stále čekal, až ho chytím za ruku. „Nemůžu. Kdo se postará o Adama?" „To už není tvoje starost. Pojď semnou, nastal čas". „Je to moje starost. Já mu slíbil, že se o něj postarám a co bude s mou rodinou? Někdo je musí chránit". Lehce vztekle jsem po něm vyjel a bylo mi to v tu chvíli jedno. Čapl silně mou paži. „Musíš jít, nastal tvůj čas, ať už chceš nebo ne".