Neoblomný

-33-

Vystoupili jsme a společně vešli do velkého domu. Jakmile jsme se objevili v hale, pach lišek byl všude kolem mě, což mi dodávalo pocit, že jsem na jejich území a nemám tu co dělat. „Vítejte zpátky", objevil se lišák v obleku a mírně se poklonil. „Jerry? To jste vy?" Trošku jsem přimhouřil oči, zda je to skutečně on. Je to on! „Oh, moc rád Vás zase vidím Mladý Pane, jak jste se měl?" „Výborně a jak vy? Vůbec jste se nezměnil", usmál jsem se na něj a udělal mu tak kompliment. „Rád bych řekl to samé, ale vy jste hodně změnil. Vyrostl z Vás tak vysoký a pohledný muž". „Ehm, myslíte, že bychom si mohli tykat? Je divné, když mi někdo vyká. Nebo Vy mi můžete tykat a já Vám budu vykat". Zasmál jsem se nad tím a pociťoval na sobě pohledy. Myslím, že jsem se právě dost ztrapnil. „Moc rád". Odkašlal si a poté mi podal ruku. „Ahoj, já jsem Jerry, těší mě". Chytl jsem jeho ruku a jen lehce stiskl. „Ahoj, já jsem Kris, moc rád tě poznávám Jerry". „Potěšení je na mé straně". Pustili jsme si ruce a začali se smát.

„Co je tu tak k smíchu?" ozval se ženský hlas, který zněl přísně. Všichni se za ním otočil a Jerry se ihned uklonil. Na schodech v hlavním sále, nebo možná předsálí, sám to nerozeznám. Stála tam bělovlasá žena, možná kolem pětatřiceti let. Na sobě půvabné světle modré společenské šaty s nepatrným výstřihem, lehkým make-upem, učesanými vlasy do culíku, přičemž ji dva malé proužky vlasů vykukovali přes tvář. Její pohled byl dost přísný i takhle na dálku, a to mohla být ode mě takových dobrých dvacet metrů. Po její pravici stál muž se kratšími vousy, v černém obleku, tmavě modrou košilí a světle modrou kravatou. Člověk by si řekl, že střídaní několika různých odstínů barev je špatný nápad, ale tohle bylo opravdu něco. Jeho tvář vypadala spíše mile a přívětivě. Světle hnědé vlasy dokazovali, že se ženou nejsou od sebe tak dalo ve věku. „Zdravím otče, Zdravím matko", pověděli oba bratři naráz a mírně se uklonili, jakmile byli kousek od nás. „Dobrý den", mírně jsem se uklonil a opět narovnal. Nevím, zda čekali, až počkám až mě vyzvou nebo ne. Měli by být rádi, že jsem se jim vůbec uklonil.

Oba rodiče mě nespustili z očí. Pozorují mě už dobrých pár minut a nikdo zatím nic neřekl. Jen sedíme ve větším obývacím pokoji. Winter si držel řádný odstup a Tahe neudělal ani jeden jediný pohyb, který by přilákal pozornost. „Máte to tu moc pěkně zařízené, pane a paní Sky", usmál jsem se a byl na sebe hrdý, že jsem dokázal alespoň něco říct. „Děkujeme ti. Ty jsi Kristián, že?" „Ano Pane". „Pověz nám něco o sobě Krisi". Nadhodil mi udičku, abych se měl něčeho chytit. S ním vycházet nejspíš budu, ale Winterova matka mi dělá problémy. Nikdy jsem se žádnou neměl dobrý vztah, tedy kromě Lii, ale ona je člověk, ne liška.