Neoblomný

-39-

„Nevěděl jsem, že tu děláš taky". „Slyšel jsem o tobě hodně. Jediný vlk v budově, který se z poslíčka dostal až na samotného šéfa". Pochválil mě a mírně se u toho usmál. „Děkuju". Chtěl bych říct to samé o něm, ale nikdy jsem o něm nic neslyšel. „Proč jsi vlastně přišel?" „Ohledně toho telefonu, který tu někdo rozbil. Podle všeho si to byl ty", schoval ruce do kapes od kalhot.

„Jo, byl jsem to já". „Co ti provedl?" stáhnul uši a zkusil pohlédnout na mě z vrchu, ale nepovedlo se mu to. To já jsem tu pánem. Napnul jsem každý sval v těle a tím všem ostatním připadal ještě větší. Mírně tedy povolil, ale stále čekal na odpověď. „On nic, osoba na druhé straně mě akorát naštvala. Vedlejší věc. Pošli mi účet a bude to". Prohodil jsem a chtěl zmizet. S touto osobou se už nadále nechci bavit. „Hele, ještě než zase půjdu, chtěl jsem se zeptat, Adam je tvůj syn?" Touto otázkou zarazil všem dech, a to včetně mě. „Proč tě to zajímá?" stáhnul jsem uši nervozitou. „Zajímá, důvod není". „Není, je to můj mladší bratr". „Ach tak, máš tedy přítelkyni, nebo manželku?" Opět další otázka, kterou nikdo nečekal. „Hele, tohle je osobní věc, nic ti do toho není". „Jen stačí odpovědět", usmál se se zvláštním výrazem. „Ani jedno z toho, ale-". „Dobře, takže od teď se o tebe budu snažit". Zastavil mě uprostřed věty a mě tím akorát naštval. „Proč by si to sakra dělal", procedil jsem skrz zuby. „Protože se mi líbíš a překrásně voníš". Nad tou větou se jen zachvěl. „A jelikož nikoho nemáš, můžu se o tebe snažit". „Pch", vypustil jsem z pusy. „To si vážně myslíš?" Má otázka ho musela dost překvapit.

„Hele Brandone, chceš se o mě snažit? Fajn, ale pak za mnou nechoď s brekem". Stáhnul jsem uši a otočil se k němu zády. „Je tu snad ještě někdo?" zastavil mě svou otázkou v chůzi zpět do kanceláře. „Opět další osobní věc. Ale ano, někdo tu je a je pro mě velmi důležitý. Neber si to prosím zle, ale tato osoba pro mě znamená víc než život". Jen jsem lehce natočil hlavu do strany. „Honzo, z finančního odteď půjde všechno přes tebe". „Ano Pane". Pověděl a já zmizel v kanceláři, kde jsem následně zavřel dveře.

Jen jsem usedl na židli a rozlítli se dveře. Vstal jsem a vzteky hleděl na vlka, který sem vstoupil bez pozvání. Zavřel dveře a přišel o krok blíž. Obešel jsem stůl a ani nestihl ukázat na dveře, už mě přitiskl ke zdi a začal mě líbat. Když mi došlo, co se děje, odstrčil jsem ho a dal mu pěstí. „Vypadni!" Zařval jsem po něm a ukázal na dveře. „Nedělej, že nechceš", opět se ke mně přilepil a snažil se znovu políbit, ale to už mi došla trpělivost. Chytl jsem ho pod krkem, přešel ke dveřím a vyhodil ho z kanceláře. Spadnul na zem a mnul si krk. „Ještě jednou se mě dotkneš a přísahám, že se nedožiješ dalšího dne". Lehce se vykašlal, vstal a přešel jen o pár kroků blíž. „Když z tebe ucítí cizího vlka, jak myslíš, že asi zareaguje", šibalsky se usmál a já se jen tak tak držel, abych mu znova jednu neubalil. „Ty nevíš, s kým si zahráváš". Napnul jsem se a hleděl na něj doslova z vrchu. „Už sem nikdy nechoď, jinak za tvůj život neručím". Vztekle jsem řekl a sledoval jeho bílé oči, jak začali svítit.