Neoblomný

-35-

Vyprávěl jsem jim celý můj příběh, chtěli dokonce vědět i ten vedlejší příběh, který se odehrával doma. Samozřejmě co se týče osobních věcí s Winterem jsem neřekl, mě to bylo nepříjemné a pochybuji o tom, že by Winter chtěl, abych to řekl.

„Tohle se ti všechno stalo?" Optal se po chvíli ticha mého konečného vyprávěcí otec. „Ano Pane". „Opravdu zneklidňující a jak se cítíš teď, jsi pohodě?" Optala se tázavě manželka. „Myslíte, že osoba, která si prožije tohle bude někdy v pohodě?" tentokrát jsem na ni zhlédl shora já. „Víš, jak jsem to myslela". „Ne madam, to opravdu nevím", lehce jsem ji propálil pohledem. „Krisi-". „Ne Wintere, chtěli slyšet můj příběh, řekl jsem jim ho. Nevím, co si myslí, jestli si myslí, že když někdo tohle všechno prožije, dokáže žít s úsměvem na tváři, tak to se pletou". „Ale Krisi, ty si to přece dokázal", podotkl Tahe a pootočil se ke mně celým svým tělem. „Dokážeš se usmát na Adama, i když ti jeho otec tak moc ublížil. Dokážeš milovat lidskou bytost jako svou rodinu, i když ti lidé ublížili. Dokážeš milovat lišku, i když ti lišky zabili otce. Kdyby to byl kdokoliv jiný, myslím, že už by se dávno zbláznil, ale ty i přesto všechno, co si prožil, jdeš stále hrdě dál s úsměvem na tváři. Jsi opora pro všechny své blízké a přátele, máš na starosti firmu, teď máš v péči svého bratra a máš vlka. Jsi... jak to mám nazvat". Zapřemýšlel se a jeho větu dokončila žena. „Jsi neoblomný a milující zároveň. Statečnější osobu jsem v životě nepotkala, a to jsem jich viděla opravdu hodně". Utřela si osamocenou slzu, která ji tekla po tváři. „Proč brečíte? Já bych měl být ten kdo brečí", zasmál jsem se nad tím a snažil se zahnat slzy, které se tlačili. „Myslíš, že bych tě mohla obejmout?" mírně roztáhla ruce od sebe a pousmála se. Jen jsem pohlédl na jejího manžela, který měl doslova otevřenou pusu. Winter s Tahem na tom bylo obdobně, můj pohled spadl zpět na ní a jen slušně přikývl.

Oba jsme vstali a dlouze se objali. „Jsi opravdu statečný. Mrzí mě, čím vším sis musel projít chlapče, a ještě k tomu v tak mladém věku". Pohladila mě po tváři a já jako kdybych pocítil pohlazení od matky. Usmála se na mě stejně jako kdysi matka, když jsem byl dítě, otec ještě žil a byli jsme rodina. Rozbrečel jsem se a nechal se znovu obejmout. „Pššš..." utěšovala mě opravdu jemně. „Chybí mi", zašeptal jsem tiše a slabě se k ní přitiskl. „Já vím, to nic".

Ještě chvíli mě tak hladila, dokud jsem se neuklidnil. Poté, co mě pustila, jsem si chtěl utřít slzy, ale byla rychlejší a sama mi je setřela. „Omlouvám se, máte mé slzy na vlasech". „To vůbec neřeš. Krisi, miluješ mého syna?" zahleděla se mi do očí a čekala na odpověď, ale tu já už dávno znám. „Moc", mile jsem se usmál a lehce zaklonil hlavu. „Víte, snažil jsem se na něj zapomenout, ale nešlo to. Přál jsem mu ženu, se kterou bude moci založit rodinu, aby byla jeho oporou. Ať jsem se snažil sebevíc, nešlo na něj zapomenout. Nedokázal jsem to". Mírně jsem se napnul, když jsem ucítil něčí ruku na rameni. Pohlédnu na osobu, otec Wintera se usmíval a poté se podíval na svou ženu. Oba lehce přikývli a opět pohlédli na mě. „Krisi, vítej u nás v rodině", pověděl mile a lehce stiskl rameno. „O-Opravdu?" Koktnul jsem a kmital z jednoho na druhého. „Ano, opravdu", zasmál se nad tím a já je oba ve vteřině objal. „Děkuju", radostně jsem zvolal, pustil a běžel obejmout Wintera, který nečekal nic z toho.