Neoblomný

-4-

"Proč nemohu ochránit ty, které miluji, i když jsem dost silný". Opakoval jsem si v temnotě. Nevědomost, zda je to sen, či realita mě doháněla k šílenství. Proč já? Čím jsem si tohle zasloužil?

„Můžeš si za to sám" zvolal chladný hlas. Nevěděl jsem odkud hlas vyšel, jen vím, že byl mužský a nepatřil sráčovi Chaelovi. „Kdo je to" zvolal jsem slabě a snažil se ve tmě něco najít. Ale nic jiného než temnotu s prázdnotou jsem nezahlédl. „Sám dobře víš, že si za to můžeš sám". Hlas byl blíže a já se zaposlouchal do jeho kroků. S každou větou, co pronesl, byl blíže. Musím zjistit víc. „Jak to myslíš", zeptal jsem se nepatrně. „Nechal si se přeci prokousat Liškou. Taková ostuda pro vlčí druh. Stydím se za to, že já sám jsem vlk". „Ty jsi vlk?" „Myslíš si snad, že jsi jediný?" musel být už blízko. Cítil jsem jeho dech. „Tak to není", odvětil jsem a svůj pohled hodil někam do strany. A v tom jsem ho uviděl.

„Kdo jsi", můj hlas se klepal. Jeho tvář... vypadal jako já, ale měl pohmožděnou tvář. Přišlo mi, že jedno oko bylo světlé, až bílé, jako kdyby byl na něj slepý. Jizvy po tváři, přes oči i přes chlupaté vlčí uši. Nechápu to. Jeho tělo vypadá jako kdyby týdny nejedl, jen kost a kůže a na pro mě viditelných místech měl taktéž jizvy a spousty dalších pohmožděnin. „Jak to, že vypadáš jako-". „Jako ty?" skočil mi do řeči a já ho stále nevěřícně pozoroval. Jen jsem lehce přikývl a snažil se na sobě nedát znát nervozitu. „Protože jsem ty". „Jak je to možný, vždyť já jsem tady". Kouknu na svoje tělo a sleduji, jak je stále stejně připoutaný. „Tohle je sen?" zeptal jsem se a opět svůj pohled stočil k němu. „Něco takového". „Co máš na mysli?" „Jsme v našem podvědomí". „V našem?" „Věděl jsem, že jsi blbý, ale ne až tak". Zvolal se skloněnýma ušima a přeměnil se na vlka. Jen jako kdyby lusknul prsty a žádná bolest během toho nebyla. „Jak se odsud dostanu". „Odsud není úniku, teď už ani pro tebe ne". Zvolal a pomalu si ulehl vedle mě, jen hleděl do prázdnoty. „Co se ti stalo", zeptal jsem se nejistě, zda se vůbec odpovědi dočkám. Nějakou dobu panovalo trapné ticho, které nakonec konečně prolomila osoba po mé levici. „Víš, ani nevím jak začít. Každou bolest, každou křivdu, kterou si dostal, urážku nebo jen špatný posměšek, zanechalo ránu na mě. Proto mám, tedy máme, jizvy po celém těle. Na venek si celkem zdravý, tvé oči se uzdravili i rány zmizeli, ale uvnitř, v hloubi duše si stále trpěl a vyčítal sis vše. I tvé špatné myšlenky mi nepomáhaly k tomu, aby se mé předešlé rány zhojili. Přidával si mi další a další a já už nevěděl kudy dál. Proto jsem se uchýlil do ústraní. Což je tohle. Nečekal jsem, že tě tu někdy potkám, ale když už si tu, musíme si něco vyjasnit". Zvolal chladně a mírně pootočenou hlavou mým směrem. „Proč ses nechal pokousat. Nemuseli bychom být v takových sračkách, nebýt tebe". Zavrčel a já jen nesměle pozoroval jeho zářící oči hněvem. „Neměl jsem to v úmyslu", zvolal jsem slabě a mírně poraženě. „Bože, jen to ne. Žádné výčitky. I když jsem tady, stejně ty tvé myšlenky a výčitky slyším. Už mě to nebaví. Pochlap se trochu!" „Tobě se to lehce řekne!" vyjel jsem po něm. „Ty ses nemusel bránit, nemusel si bránit svůj druh, nemusel si snášet všechnu tu bolest a být sám!" štěknul jsem a cítil v sobě akorát narůstající hněv. „Že ne? Zapomínáš na velmi důležitý detail a to ten, že já jsem ty! Všechno co cítíš, na vše, na co pomyslíš, vše co uděláš, já o tom všem vím. Jenže ty sis alespoň mohl s někým promluvit a svěřit se mu. Měl si Taheho, měl si Wintera, Liu, Jirku, Dereka! Ale koho jsem měl já? Já byl sám. Ve tmě. V nicotě. V prázdnotě. Trpěl jsem každý den. Vždy jsem si přál se s tebou setkat a říct ti, že v tom nejsi sám. Nikdy si nebyl. Jenže jsem nemohl. A s každou narůstající ránou jsem byl slabší a slabší. A jak se rány objevovali čím dál tím víc, tím víc jsem se s tebou chtěl setkat a říct ti, jaký jsi píčus". Zvolal chladně zahleděně do mých očí, stejně tak, jako já do těch jeho. „Nepovídej, mohl si vylézt že své skrýše a pomoct mi. Zatímco ty ses skrýval a ano přiznávám, že určitě si trpěl, přesto ani já tam venku to neměl lehké. Kdybych věděl, že v tom nejsem sám, asi bych si to nenechal líbit a něco udělal!" „Nemohl jsem", slabě vyslovil a pomalu vstal a odešel někam do temnoty. „Co tím zase chceš říct. Řekni to už na rovinu". „Tady jsem skončil přesně v den, co tvoje matka nechala zabít tvého otce". „Co, co, cože..." vykoktal jsem ze sebe slabě.„Nerozumím ti". „Našeho otce opravdu zabili lišky, ale ne proto, že by se jim chtělo. Ale proto, že je matka najala. Viděl si, přinesli krvavý pytel a jakmile ten pytel odhodili k jejím nohám, hlava se vykutálela z pytle a v tu chvíli si to viděl. Viděl si krvavou hlavu svého otce, a proto si na místě omdlel. Jakmile si se probudil, nic z toho sis nepamatoval. V ten den se vytvořila nenávist vůči liškám, aniž by si znal pravý důvod, proč táta vlastně zemřel...".