Pokračování Neústupný
Myslíte, že byl můj život už tak těžký? Kéž by to tím i skončilo, bohužel mé ne zrovna dobré dny pokračují a začíná to mou matkou, o které jsem skoro šest let neslyšel.
Jak to bude pokračovat s Winterem? Skončím s ním, nebo ho...
Chvíli jsme si tak ještě povídali, než bylo na čase jet domů. Nik už se taky těšil.
„Moc rád jsem vás po dlouhé době viděl. A ty Mio, vař s rodiči, protože jednou z tebe bude výborná kuchařka, která si otevře určitě vlastní restauraci". Pověděl jsem s úsměvem přímo jí do očí. „Opravdu?" optala se tázavě a s jiskřičkami v očích. „Ano, opravdu". Pohladil jsem ji po vlasech a poté se postavil. „Brzy se zase zastavím, nebo klidně můžete přijet na víkend, rád vám ukážu konečně náš domov". Kouknul jsem na Nika, který už celý natěšený z toho, že se pojede domů.
Po rozloučení a delší cestě, jsme konečně dorazili do našeho sladkého domova.
„Konečně doma" zvolal jsem, odhodil tašku na zem a protáhl se. Ucítil jsem povědomí pach a nebyl jsem jediný, kdo si toho všiml. Nik se hned od začátku choval divně, jen jsem tomu nedával velkou pozornost.
„Kdo je tu!" křiknul jsem domem a sledoval, jak po chvíli zpoza rohu vychází osoba. Tou osobou byla moje matka. Má vlčí matka, která mě nechala samotného na pospas celému světu.
„Co tu děláš" prudce jsem stáhl uši a hnusně ji pozoroval. „Copak nemůže matka navštívit svého syna". „Nejsi moje matka. Žádná matka nikdy neopustí své dítě". „Já tě neopustila". Zvolala a dělala, jako kdyby se to nikdy nestalo. Jenže já si to pamatuji úplně perfektně. „Co tu teda chceš". Vzal jsem tašku, kterou jsem odhodil na zem a přešel do obýváku. „Někoho jsem pro tebe našla". „A co já s tím?" nepatrně jsem na ni pohlédl a nadále ji ignoroval. „Takhle semnou nemluv. Jsem tvoje matka!" štěkla po mě a začala vrčet. „Nejsi moje matka!" vstal jsem z gauče, na který jsem se posadil jen na pár vteřin a podíval si na ni z vrchu. „Oženíš se s ní a budeš pokračovat v rodokmenu". „Ani mě nehne". Dupnul jsem si a jen na ni nevěřícně hleděl. „Nedáváš mi tedy na výběr", zvolala a už jsem měl něco kolem pusy. Nestihl jsem nijak zareagovat, nebo se vzepřít, jelikož můj pohled na obývák, ve kterém jsem se nacházel a moje matka, která mě opustila a hleděla na mě jen z vrchu, jaksi mizel.
Ztěžka jsem začal otevírat víčka a všude kolem mě jen chlad a šero. „Kde to jsem" zvolal jsem slabě a pomalu se rozhlížel. Když jsem se pokusil zvednout alespoň do sedu, nešlo to. Řetězy mi v tom bránili a až později jsem si všiml, že jsem ve vlčí podobě.
Snad hodinu, možná i déle, jsem tak nehybně ležel a přemýšlel, co jsem komu tak strašného provedl, že mi to dělá.
Začali se místností ozývat divné zvuky, které značili dupání. Blížilo se to. Nevěřícně jsem sledoval otevírající se dveře. „Oh už jsi vzhůru", zvolala s lehkým úsměvem na tváři má vlčí matka. Usedl jsem do sedu a procedil zuby. „Nevrč. Chci jen, aby náš rodokmen pokračoval s čistou krví. Já porodila tebe, teď jsi na řadě ty, aby si zplodil dědice pro další generaci vlků". „Nikdy", řekl jsem slabě a matka na mě jen zvědavě pohlédla. „Nikdy neskočím, jak ty si pískneš". „Ale no tak, Krisi. Přeci nechceš, aby tvůj drahý přítel trpěl, že ne". Její šibalský úsměv ji trčel na tváři už dobrých pár minut a jakmile se ke mně otočila zády, všiml jsem si ve dveřích Chaela, u kterého jsem doufal, že už ho nikdy neuvidím, jak drží mého vlka za železný řetěz okolo krku. Ucítil jsem nával krve, která patřila jemu. Zprudka jsem se zvedl a chtěl se k němu ihned dostat. Snažil jsem se silou vyrvat řetězy ze zdi, které mě drželi na místě a nedovolili se k němu dostat.
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
„Jste zrůdy!" procedil jsem a snažil se vyrvat řetěz i zuby. „Ty sám si zrůda!"okřiknul mě Chael a vztekle se ke mně přiřítil. Začal do mě různě kopat, až jsem z pusy vykašlal spoustu krve. Sledoval jsem ze země, jak se mě snaží Nik chránit, ale i jeho kopl a dopadl na zeď hned vedle mě. S lehkostí jsem usnul po vědomě posledním kopnutí a jakékoliv síly.
