Neoblomný

-22-

„Jde o to. Jeho otec ho týral a teď je konečně ve vězení. Matka zemřela, ale ani ona nebyla moc dobrá osobnost. Musím se o něj postarat". „Ale proč ty? Proč ho nedáš do náhradní rodiny, aby vyrostl, tak jak by měl?" „Je to můj mladší bratr. To, co prováděli jemu, prováděli i mě, jen ve větším. Pamatuješ, jak jsem ti říkal, že mě matka a nevlastní otec opustili a já zůstal sám? To jsou oni". Promnul jsem si oči. „Už tomu rozumím. Nebude problém se o tohle postarat, jen to podepíšu a máš ho v péči. Akorát, nechceš rovnou podat žalobu? To, co ti prováděli bylo strašné". Spojil ruce na stole. „Nijak jsem nad tím nepřemýšlel". „Rozhodni se rychle, každopádně", ani nedopověděl vetu a začal něco psát do počítače.

„Hotovo", zvolal s úsměvem Adam a sundal si ruce z uší. „Výborně", pohladil jsem ho a stále se věnoval soudci. „Ve vězení má zůstat minimálně dvacet let a s tvojí žalobou, by dostal dalších deset let za opuštění dítěte". „Já..." kouknu jsem na Adama a nervózně polknul. „Udělej to".

Vstal a šel pro nějaké papíry.

„Napiš, co ti vše udělal, jak se to stalo a kdy to bylo, pak to podepiš a hned to dám do řízení, tohle nemůžu rozhodnout sám". „Dobře".

Nějakou dobu, než jsem vše vypsal, se Petr začal bavit s Adamem a ten se náramně bavil.

Když už jsem měl konečně vše vyřízené, napsané, podepsané a klid v duši, vyšli jsme z budovy a zamířili rovnou pro zmrzlinu.

Dost si na ni pochutnal podle jeho výrazu.

Cesta domů trvala chvíli, vystoupili a zamířili ke dveřím. „Ode dneška tu budeš bydlet", mile jsem řekl a pomalu otevřel. Najednou vyběhl Nik a už mi byl kolem krku, neudržel jsem balanc a já spadl i s ním na zem. „Nech ho!" křiknul Adam a snažil se ze mě Nika dostat. Ten jen zmateně slezl, ale i tak si užíval, že jsem zase zpátky doma. „Adame, dovol mi ti představit Nika. Niku, tohle je Adam, můj bratr". Pohladil jsem oba na hlavě a kleknul si k nim. „Musíte k sobě být hodní. Nesmíte si ubližovat a navzájem si krýt záda, rozumíte?" kmital jsem pohledem z jednoho na druhého. Adam přikývl a pomalu Nika pohladil. Ten si samozřejmě užíval pozornost, a tak vrtěl ocasem.

Zbytek dne utekl jako voda a nastal večer. Strávili jsme den společným vařením a poté sledování filmu. Dokonce i Nik se díval, a to je na zvíře obzvlášť divné.

„Čas jít na kutě. Zítra semnou půjdeš ještě do práce, během dne ti vybereme školu, kam nastoupíš, dobře?" pohlédl jsem na Adama, který už slabě oddechoval. Uculil jsem se nad tím, jemně chytl do náruče, abych ho nevzbudil a přenesl do pokoje pro hosty. Později mu z toho udělám hezčí pokoj, tohle je jen nouzovka.

Položil jsem ho na postel, přikryl a pomalu zavřel dveře. Přešel jsem do své ložnice hned vedle, ale nechal pootevřeno. Nik už byl samo sebou na posteli a čekal, kdy se půjde na kutě.

Vytáhl jsem telefon a vytočil číslo. Ještě by neměl spát. Chvíli to vyzvánělo, než to konečně zvednu.