Neoblomný

-19-

„Šéfe!" Dveře se prudce otevřeli a já se neochotně otočil na Annie, která sem vlítla, jak neřízená střela a zarazila se ve vteřině, jakmile mě viděla bez košile, Adama zamnou také a se slzami v očích. Přesto se celá zčervenala a nevěděla co říct. „Pane, snažil jsem se ji zastavit", vběhnul Honza a snažil se obhájit. Jeho pohled také spadnul na moje tělo a na Adama zamnou. Svoji košili jsem nandal na menšího kluka a přešel k Annie. „Co je tak naléhavého", zněl jsem mrzutě. Taky aby ne, když konečně semnou mluví a ona to přeruší. „Volá muž jménem Chael Brýdl, tvrdí, že je to otec Adama Brýdla". Ihned se vzpamatovala a předala mi telefon. Naštvaně jsem si mobil převzal a stáhnul uši. „Kdo je tam?" zeptal jsem se do telefonu. Moje hruď se celá napnula a já pociťoval na sobě pohledy přítomných. „S kým mluvím?" „První jsem položil otázku já, takže buďte té lásky a odpovězte". „Jsem Chael Brýdl a vy jste?" I on podle hlasu byl dost mrzutý. „Honzo, podej mi složku Adama". Zašeptal jsem a zakryl mikrofon od telefonu. „Tady Kristián Ryan". Odpověděl jsem mu na jeho otázku a slyšel jeho hlasité dýchání. „Ty grázle, věděl jsem, že jsi to ty. Co si udělal s mým synem!" Doslova zařval a já musel na chvíli dát telefon pryč od ucha. „Tak teď mě poslouchej Chaeli, Adam už ode dneška není tvůj syn, stejně jako já tvůj nevlastní". Honza ve vteřině přiběhnul a položil již otevřenou složku na stůl. „Prý jsi ve vězení za domácí násilí, vraždu a týrání... ty si týral vlastního syna?!" zařval jsem do telefonu a vzteky chodil po místnosti. Ocasem jsem hýbal ze strany na stranu. „Byla to jen lehká facka a teď, kde je můj syn!" „Žádný tvůj syn už není! Můžeš si za to sám! Kdyby to byla jen lehká facka, kde sebral všechny jizvy?! Děláš si ze mě prdel?!" křiknul jsem a podíval se na Adama, který nechápavě poslouchal každé slovo. „Zakryj mu uši". Zašeptal jsem směrem Honzovi a ten rychle běžel mu zakrýt uši. „Teď mě dobře poslouchej Chaeli. O Adama se dobře postarám a také se postarám, aby si v tom vězení zůstal! Podle toho, co jsem se dočetl, čeká tě minimálně dvacet let vězení, to už Adam bude dávno dospělí a věřím tomu, že mu jeho otec chybět nebude! Adam je ode dneška můj a ty se k němu už nikdy nepřiblížíš, slyšíš mě?!" zařval jsem do telefonu a rozdrtil ho v ruce. „Sráč jeden vypatlanej. Já mu dám mlátit dítě. Bože, ten mi zase potrhal nervy". Procedil jsem skrz zuby a pociťoval svoje zářící oči. „Šéfe?" pověděla Annie společně s Honzou. „To nic. Budu v pohodě", řekl jsem klidně a snažil se to rozdýchat, jenže to nešlo. Chytl jsem se o zeď a snažil se zhluboka dýchat. Můj pohled kmital sem a tam a po chvíli spadnul na malého Adama, který ke mně pomalu přišel a jeho také světle oříškové oči zářili. Stál přímo naproti mně a já si k němu kleknul, abych mu viděl do očí. Jen zavřel oči a pomalu spojil naše čela.

Zavřel jsem své oči a soustředil se na jeho dech. Jeho pach i celkovou vůni.

Po chvíli, co jsem se tak nějak uklidnil a otevřel oči, pociťoval jsem klid v duši. Moje košile na něm měl až k zemi. Vypadal, jako kdyby měl na sobě košilové šaty. Musel jsem se nad tím zasmát. „Myslím, že tohle nebude tvůj styl", pobaveně jsem řekl a kouknul na jeho outfit. „Opravdu ne?" udělal zvláštní pózu a vyšpulil rty. Honza i Annie se nemohli vyhnout úsměvu. „Ne, to opravdu ne". Zasmál jsem se nad tím a šel mu podal jeho triko. Já si poté oblékl svou košili, přeci tu nebudu chodit celý den bez košile. Když jsem viděl reakci Annie, nevím, jak by reagovali ostatní.