Neoblomný

-34-

„Chtěli byste vědět něco určitého?" „Co třeba tvoje záliby, co rodina, nebo práce". Vřele se usmál a sám se lépe usadil na křeslo. „Moje záliby? Rád cvičím a dělám box, dodává mi to naději, že dokážu ochránit ty, které jsou pro mě cenní. Co se týče rodiny, moc dobré vztahy jsem s nimi neměl, tedy jestli je vůbec mohu nazvat rodinou. S částí jsem za dobře, ta druhá část už mě tak moc nebere. Ohledně práce, nastoupil jsem hned po škole do jedné firmy, která se stará o děti, které jejich rodiče nechtějí, nebo je prostě opustí". Stáhnul jsem uši a trochu přivřel oči. „Jelikož jsem s tímhle už měl nějaké zkušenosti, práce mi šla lépe, a tak se ze mě postupem času stal vedoucí". Narovnal jsem se hrdě, srovnal uši a zhluboka vydechl. V tomto domě jsou páni oni, ale mého života nejsou. „Jaké zkušenosti si mohl mít s tímto zaměřením". Zeptala se poprvé žena, která jen mlčky seděla a propalovala mě pohledem. „Víte Paní, moje matka a její tehdejší snoubenec mě opustili, a tak mě dali na sociálku. Dali mě do náhradní rodiny, jak se však později ukázalo, opovrhovali naším druhem. Zbavili mě drápu, chtěli mi vytrhat zuby, zakrýt uši, a dokonce i odebrat ocas". Vzteky jsem složil uši a zaťal pěsti. „Nikdy ses nám o tom nezmínil Krisi", pověděl smutně Tahe. „K ničemu by to nebylo Tahe. My dva jsme spolu vycházeli, ale byli jsme děti. Děti nikdo neposlouchá". „Máš nějaké sourozence?" zeptala se znovu. „Ano, mladšího bratra, který je z půlky vlk a z té druhé půlky hyena. Pak mám také nevlastní mladší sestru". „A ona je?" zhlédla na mě shora. „Člověk. V rodině, ve které jsem nakonec zůstal, mě přijala s otevřenou náručí. Na můj první úplněk, co jsem v rodině zůstal, se Mia, moje sestra stala mou kotvou". „Ty jsi získal kotvu v tak mladém věku?" optala se už méně agresivně. „Ano Paní. Nechtěl jsem nikomu z nich ublížit, jenomže když dojde na úplněk a vy jste sama, nezmůžete nic. Přijeli tam za mnou, jenže já je nepoznal. Skočil jsem po otci a jakmile Mia zakřičela, došlo mi to, kdo jsou a kdo jsem vlastně já". Hleděl jsem si na ruce a mírně se nad tím pousmál. „Co bylo dál", pověděl klidně hlavní pán domu. „Dál? Heh. Napadla nás liška, která jakmile ucítila příležitost, chtěla mi zabít rodinu, a to včetně mě i malé Mii. Souboj nějakou dobu trval, utrpěl jsem nějaké zranění, ale v tu chvíli co...", začal se mi mírně klepat hlas. Spolknul jsem svou hrdost, slzy i nervozitu. „V tu chvíli, když jsem viděl, že ta hnusná liška, chce zabít nebohé dítě, musel jsem je chránit, a tak souboj nadále pokračoval. Skončil mou výhrou. Když liška zmizela, objevila se další". „Další?" vychrlili oba ze sebe vyděšeně a poposedli si blíže. Winter s Tahem je nejspíš takhle viděli poprvé. Rodiče si odkašlali a opět se narovnali, ale i přesto poslouchali každé mé slovo. „Ano, další. Objevil se Winter", pousmál jsem se a pohlédl na něj. V jeho očích byli slzy, jen nevím, zda slzy smutku, radosti, nebo snad něčeho jiného. Ani Winterovi, ani Tahemu jsem to neřekl, co se tehdy v noci přesně událo, až do dneška. „Náš Winter?" optal se otec zvědavě. „Ano. Víte, až díky němu a Tahemu jsem zjistil, že být posedlí minulostí stále nemůžete, jen vás to zabíjí zevnitř". Kouknul jsem na oba a kmital pohledem z jednoho na druhého. „Jak jsi se s nimi vlastně seznámil", optala se jediná žena v místnosti.

„Dlouhý a zdrcující příběh". Zasmál jsem se nad tím a napil se z hrnečku s čajem. „Myslím, že máme dost času, že drahá?" „Ovšem, jen do toho mladý muži". Pověděla mile a tentokrát se ji na tváři objevil i úsměv.