Neoblomný

-37-

Možná hodinu jsme si tak povídali, dokud jsem nešel spát společně s Adamem a Nikem. Nik si ho dost oblíbil, což se docela divím.

Následující den uběhl jako voda, Lia nás k večeru odvezla k nám, musím ještě udělat něco do práce. Adam téměř do vteřiny usnul, jakmile zalehl, já měl alespoň klid na to se soustředit.

Najednou bylo jedenáct večer a moje práce byla hotová.

„Jestli nebudu zítra unavený, tak už nevím, kdy budu". Pověděl jsem tiše a chtěl vypnout počítat, než mi došla hodně důležitá věc. Opět jsem otevřel prohlížeč a začal hledat základní školy v okolí. „Moment, proč mu vůbec hledám školu, co když chodí ještě do školky? Určitě někde být musí, ráno se ho zeptám a když tak ho tam rovnou odvezu". Řekl jsem si slibně, ale ještě hledal nějaké školy a školy, kdyby náhodou. Po chvíli vypnul počítač, přešel do ložnice a rovnou šel spát.

Budík u mé hlavy mě probudil hodně rychle, dost vyčerpaný jsem vstal a šel dělat snídani. V čase, co jsem čekal, než se udělají tousty, pustil jsem Nika na zahradu, aby se trochu provětral.

Jakmile byla snídaně hotová, šel jsem probudit spáče do jeho pokoje.

„Adame, chodíš do školky?" „Ano" „A víš kam?" „Do vedlejšího města, ale nelíbí se mi tam". „Proč?" „Dobírají si mě. Říkají mi, že jsem míšenec, co to vůbec znamená?" „Míšenec? Vlastně že jsi kříženec. Což jakoby jsi, jsi z části vlk a z části hyena, ale na tom není vůbec nic špatného", pověděl jsem mile a pohladil ho po tváři. „Já už tam nechci chodit", udělal smutné oči. Jdou mu opravdu dobře. „Tak já ti najdu jinou, dobře?" „Ano" nadšeně křiknul a dojedl svou porci.

Uklidil jsem nádobí, převlékl se a čekal na Adama, až se dooblékne.

„Můžeme?" optal jsem se Adama, který nasedl do auta, připoutal se a s úsměvem hleděl ven. „Ano" pověděl trochu roztřepaným hlasem, ale usmíval se.

Dojeli jsme k budově, na které stálo "Mateřská škola". Společně jsme vystoupili a došli dovnitř. Hned si nás odchytla nějaká mladá slečna, která nebyla jako my. „Dobrý den, přejete si?" Mile se usmála jak na mě, tak i na Adama. „Dobrý den, chtěl bych tu svého bratra přihlásit, bylo by to možné?" „Ale ovšem, pojďte prosím semnou", usmála se jako sluníčko a navedla nás hlouběji pár chodbami. Vlezla do nějaké místnosti, která vypadala jako kancelář. „Chcete, aby nastoupil už dnes? Nebo zítra?" „Pokud by bylo možné, tak už dnes", odpověděl jsem mile a pohladil Adama po hlavě přes uši. „Ovšem, stačí toto jen vyplnit. V kolik si tak pro něj budete jezdit, nebo pro něj budou jezdit rodiče?" optala se s úsměvem ve tváři, já se jen na místě zarazil. „Jen já, nikdo jiný ho vyzvednout nesmí, pokud to někdo udělá, zavoláte mi. Vyzvedávat ho budu kolem třetí hodiny". Dával jsem najevo dominanci. „Dobře, rozumím".

Vyplnil jsem papíry a nakonec podepsal. Předal jsem ji je, sama je podepsala a poté nás vyzvala, abychom šli s ní. Ukázala nám všechno, a nakonec skončili v herně, kde se děti schází, hrají si, a dokonce i spí. Zlaté dětství.

„Adame, kdyby se ti někdo smál, nebo ti nějak ublížil, řekneš to vychovatelce, dobře?" „Ano, přijedeš brzy?" „Neboj, až se vyspíš, chvíli si pak budeš hrát a pak tu budu jak na koni". Přejel jsem mu přes nos a sledoval, jak pomalu jde ke stolům, kde se posadil a jen hleděl na ostatní. Drž se.

Sotva jsem se otočil na patě, ucítil jsem pach jiného vlka.