Neoblomný

-42-

„Nemůžu s tebou odejít, a ještě jednou na mě sáhneš, zlámu ti kosti v těle a myslím, že by to nemuselo být tak těžké, když si jen kostra". Zvolal jsem, sundal ze sebe nadřazeně jeho ruku a narovnal se. „Můj život neskončil. Dal jsem slib, který musím splnit a ani samotná smrtka mě nedonutí ten slib porušit". Jen tak nehybně stál, nepromluvil, když v tom najednou začal pomalu mizet. „Dobře, ale příště si dávej bacha, co děláš", pověděl a byl pryč.

S velikou bolestí jsem se probudil. Byla to neskutečná bolest na hrudi. Nade mnou se tyčil někdo v bílém obleku, brýlemi a kolem krku stetoskop. Zkusil jsem něco říct, ale můj hlas mě zradil. „Víte kde se právě nacházíte?" Pokusil jsem se mu odpovědět, ale vůbec to nešlo. Nezmohl jsem se na nic. „Stačí kývnout", pověděl klidně a zkoumal mi oči. Přikývl jsem a snažil se rozhlížet kolem. „Víte, kdo jste?" Opět jsem přikývl a pokusil se najít na stole skleničku s pitím. Skleničku mi podal podle vzhledu doktor a pomohl se napít. Mnohem lepší. „Co-co se stalo", lehce se mi zadrhával jazyk. „Měl jste zástavu srdce. Museli jsme vás resuscitovat". Nechápavě ho pozoruji a nechám si vysvětlit, co se stalo.

Než jsem se nadál, uběhlo několik dní a já už mohl domů.

Odvezl mě Tahe s Winterem k Lie a Jirkovi. Stojíme před domem, zaťukám a sleduji, jak se dveře otevírají. „A-", nestihl jsem ani pozdravit a už se mi pověsila okolo krku Lia s brekem. Rozplakala se naplno a já tam jen stál. S mým vlastním brekem jsem ji objal. „Díky bohu, že jsi živý. Tolik jsem se o tebe bála". Zvolala mezi vzlyky a pohladila mě po vlasech. „Jsem živý a zdravý, neboj se mami". V tu chvíli jako kdyby přestala dýchat, lehce se odtáhla a zahleděla se mi do očí. „Jak, jak si mi řekl?" „Mami", usmál jsem se a nechal si pohladit tvář. Začala plakat znovu, ale pozvala nás dovnitř, a přitom se držela blízko mě.

„Zlato, kdo to byl?" optal se mužský hlas z obýváku. Když uslyšel pláč své ženy, vztekle přišel do chodby. Zastavil se na místě, když mě uviděl. „K-K-Krisi?" Vykoktal zebe sebe a už mě další objímal.

Po chvíli přiběhla Mia s Adamem, rozeběhli a už mi objímali nohy.

Přešli jsme se posadit do obýváku, kde jsem byl ještě lehce roztřepaný z toho, co se mi vlastě zdálo. „Krisi, v pořádku?" Optal se Winter a pohladil mi hřbet ruky. „Jo, jen nad něčím přemýšlím". „Nad čím?" Zvědavě se zeptal Tahe s Jirkou, kteří se začali usmívat. „V den, kdy jsem měl zástavu srdce, se mi něco zdálo. Myslel jsem, že to byla realita, jelikož byla tma, nikdo tam nebyl a bylo slyšet jen pípání. Chtěl jsem se projít, měl jsem úplně ztuhlé tělo, jenže jakmile jsem přišel na chodbu, někdo tam stál. Ta osoba pak přišla a vypadala úplně stejně jako smrtka. Bylo to hrozně divný. Ještě divnější bylo, že já mu ani do obličeje neviděl. Kdyby měl masku, tak budiž, ale on ji neměl. Jako kdyby tvář ani neměl. Chtěl, abych s ním odešel, jenže já odmítnul. Chtěl mě vzít i násilím, jenže já stále odmítal. Pak už mi jen řekl, abych si dával na to, co dělám a zmizel. Potom jsem už viděl doktora a pociťoval strašlivou bolest na hrudi". Nastalo hromové ticho. „Myslíš, že by to mohla být opravdu smrt?" „Kdybych neměl zástavu, myslel bych si, že je to jen sen. Ale po tomhle si nejsem tak moc jistý, zda to byl jen sen". „Každopádně, všichni jsme rádi, že jsi zdravý. Volal si Derekovi a prarodičům? Každý den nám volali, zda o tobě něco nevíme. Když slyšeli o té zástavě srdce, málem samy dostali infarkt". Pověděl bezmocně Jirka. „Nevolal, musím jim zavolat", pověděl jsem sklesle, vstal, přešel do kuchyně a vytočil číslo Dereka.