Neoblomný

-21-

„Musel jsem má záchod a všichni vypadali, že mají moc práce". Pověděl na obhajobu a já si ho řádně prohlédl. „Když budeš někdy cokoliv potřebovat, a to včetně záchodu, neboj se to někomu říct, ano? Všichni tu jsou moc milý". Pohladil jsem ho mezi ušima a usmál se. „Ale nejsou jako my", dodal a podíval se na všechny. Pozorovali malého kluka, který si prožil více než oni. „Ne, to opravdu nejsou, ale nezáležím na tom, či jsou nebo ne. Tito lidé ti chtějí pomoct a pomáhají i dalším dětem, jako jsi ty nebo dokonce já". Pohladil jsem ho po tváři a rozhodl se, toto téma uzavřít.

Adam po zbytek dne zůstal semnou v kanceláři, kreslil si a různě prohledával místnosti.

Celou dobu jsem pracoval na tom, abych Adama mohl vzít do péče. Neměl by to být ani tak velký problém, jelikož jsem jeho bratr a dospělí, dokážu se o něj postarat, takže jsem vyplnil potřebné papíry, založil je do tašky, kterou jsem i následně hodil na rameno a vyšel ven ze své kanceláře. Sledoval jsem Adama, jak pozoruje Honzu, který pracuje. „Adame? Pojedeš semnou, nebo tu chceš zůstat?" zeptal jsem se ho mile a přešel k němu. „Můžu s tebou?" chytil se okraje kalhot a mírně zatahal. „No jasně, jinak bych ti to přeci nenabízel", cinknul jsem ho přes nos a pohlédl na všechny, kteří stále pracují. „Běžte domů si odpočinout, doděláte to zítra", pověděl jsem mile. Věděl jsem, že je ještě brzy, ale zaslouží si to. „Děkujeme Šéfe", zvolali a začali se balit.

Společně jsme vyšli z budovy, nastoupili do auta a vyrazili přímo k soudu.

„Kam vlastně jedeme?" optal se snad v půli cesty a hleděl do okolí. „Jedeme k soudu, musím tam dát nějaké papíry, abych se o tebe mohl postarat". Jeho výraz mi dal najevo, že tomu nerozumí a tak jsem se nad tím jen usmál a pokračoval v jízdě. Pustil jsem nějakou hudbu, aby tu nebylo tak ticho a hned jakmile ji zaslechl, začal si zpívat.

Dojeli jsme k další budově, která je spíše do rozsáhlá do šířky.

Vystoupili jsme společně a vydali se dovnitř. Byl jsem tu snad častěji než v práci, a tak mě tu každý zná. I oni jsou zastánci toho, že dělám správnou věc.

Zaklepal jsem na hlavní dveře moc hodného soudce Petra Jaroše. Když jsme sami, můžeme si i tykat. „Dále", ozvalo se a já pomalu vešel. Adam se držel mé nohy, sotva musel být vidět. „Oh, ahoj Krisi". „Ahoj Petře, mám na tebe velkou prosbu, donesl jsem i papíry". „Jasně, jen pojď, mrkneme na to, nemusíš být tak vážný", usmál se nad tím. Posadil jsem se naproti němu a Adam hned vedle. Teprve jakmile se usadil, si ho Petr všimnul. „Tohle je...", pohlédl na mě zmateně a zvědavě zároveň. „To je vlastně důvod, proč jsem tu. Chtěl bych ho do péče". Podal jsem mu papíry a on se do nich hned zahleděl. „Proboha", položil je na stůl a mnul si tvář. „Takže ty jsi Adam, že?" optal se hlavní soudce chlapce, který se bál jen jeho pohledu. „Ano, Pane". Pověděl slabě a začal se klepat. „Nedávej mě pryč. Už nebudu nikam chodit, prosím. Když budu potřebovat na záchod, vydržím to". Zvolal a už mě držel. Začal mi tam dokonce i brečet a Petr nevěděl, jak má reagovat. „Adame", snažil jsem se ho ze sebe sundat, ale on se držel jako klíště. „Adame, poslouchej mě. Já tě nikam dávat nebudu. Já si tady s tím milým pánem domlouvám, abych se o tebe mohl postarat". Jeho uslzené oči na mě pohlédli. „O-opravdu?" utřel si slzy a malinko pustil. „Přesně tak, nemusíš se vůbec bát, ano? Je to můj dobrý přítel". Pohladil jsem ho po hlavičce a vrátil zpět na židli, na které seděl. „Zahrajeme si hru, ano? Zacpeš si uši přesně na jednu minutu a když to zvládneš, tak až půjdeme ven, koupíme si zmrzlinu, co ty na to?" udělal jsem vřelý úsměv. „Jahodovou? Se sypáním?" „Když budu moct ochutnat?" „Určitě!" Zajásal, zacpal si uši a začal pomalu počítat.