Neoblomný

-6-

„Podívej". Zvolal po chvíli rozhlížejíc kolem. Hleděl vyjeveně mým směrem, jako kdyby se něco strašlivého stalo. A taky že dělo. Zhlédl jsem na své tělo a ono bylo průsvitné. „Co se to děje" zvolal jsem zmateně až vyděšeně. „Neboj se. To nic". Přiskočil ke mně a snažil uklidnit. „Nedovolím, aby se ti něco stalo a to už nikdy". Zvolal chladně, však s menším a hřejivý úsměvem.

Ztěžka otevírám oči a rozhlížím se kolem. Šero kolem mi ulehčovalo se všude porozhlédnout. Opět jsem v té kopce, kde mě ještě před nějakou dobou ztěžka kopal Chael.

Dlouho jsem přemýšlel, zda to byl jen sen. Určitě byl, ale pamatuji si vše. Něco ve mně mi však říkalo, že bych ten plán, který jsme společně s mým vnitřním já plánovali, měl uskutečnit.

„Hej! Slyší mě někdo?!" křiknul jsem ke dveřím hlasitě a začal sebou různě cukat, aby řetězy začali šustit.

Téměř do chvilky bylo slyšet hlasité dupaní po schodech. „Co tu blbneš" štěkla po mě matka a hleděla na mě z vrchu. „Kde je Nik", hledím ji přímo do očí a dám na sobě znát strach. „Bojíš se o něj? Tak musíš přijmout tu svatbu". „Nebo?" zeptal jsem se s menším nezájmem a plánující akcí v hlavě. „Co myslíš tím nebo" opětovala mi stejný pohled, jako ten, co jsem na ni házel. „To je fuk. Přijímám to". „Fakt?" stáhla uši a nadzvedla jedno obočí. Prohlížela si mě zprudka pohledem a propalovala, tak jak to umí jen ona. „Jo, ale mám dvě podmínky". „Mluv" postavila se zpříma a zkřížila ruce na hrudi. „První podmínka zní – aby na svatbu mohl přijít můj nejlepší přítel". „Který to je", rychle se optala, připravená odmítnout. „Tahe. Ten kterého jsem jednou přivedl domů". Stáhl jsem uši hněvem. „Myslíš tu lišku?!" Vykřikla vzteky a přišlo mi, že i na tvářích lehce zrudla. „Je to můj přítel od té doby. I když jsem přestoupil na jinou školu, stejně jsme se vídali dál". Na pár vteřin se zarazila a bylo na ni vidět horlivé přemýšlení. „Fajn, budiž. Co dál?" „Chci mít Nika u sebe", zvolal jsem chladně a opět po ni házel hnusný pohled za druhým. „V žádném případě. On je moje pojistka, že se oženíš s Andreou". „Kdo je Andrea?" „Tvoje budoucí žena, neboj. Už brzy ji poznáš, určitě se ti zalíbí". Zvolala až křečovitě sladce. „S tvým přítelem nemám problém. Ale tvoji druhou podmínku nepřijímám. Ať už chceš nebo ne, nemáš na výběr". Zvolala ledově a odkráčela si to pryč z kopky, ve které jsem už nějakou dobu.

***

Dvakrát za den za mnou přijdou, aby mi dali jídlo, a přitom si odnesou talíř zase zpět z předešlého jídla. Někdy i během dne přijde Chael si na mě vybít svůj vztek bičem. Časté rány byli na tělo, ale někdy se trefil i do obličeje. Neskutečně to štípalo.

Hluboká noc padla. „Wintere, co asi děláš" hlesl jsem slabě a sledoval tmavé, a přesto tak nádherné nebe plné hvězd menším oknem.

Než jsem se nadál, přišlo už ani nevím kolikáté ráno. Dvojitý hlasitý dupot značil blížící se nebezpečí. Dveře se zprudka otevřeli. Nejdřív vešla matka a hned za jejími zády se objevil Chael s divnou injekcí v ruce. Jakmile jsem ji zahlédl a sledoval jeho kroky blížící se ke mně, okamžitě jsem se začal odtahovat k mé jediné nejbližší stěně a snažil se krýt a vrčet zároveň tak, aby kdyby bylo nejhůř, ho klidně i pokousal.

Chael se po mě ve vteřině vrhnul a já se nebál a silně ho kousl do předloktí. Jen hlasitě syknul a dal mi pěstí do čenichu. Nečekal jsem a znovu se zahryznul. Avšak do stejného místa, aby to toho hajzla bolelo. Silou do mě vrazil jehlu a já do pár vteřin opět odpadl.

Když se tak rozhlížím, není to tu tak temné. Hledím všude okolo, zda ho tu znovu potkám, ale on nikde. „Jsi tu?" zvolal jsem do prázdna. Žádná odezva. Kde může být? 

Omlouvám se za pozdní vydání kapitoly a předešlé vůbec. Bylo hodně osobních věcí, které jsem potřebovala vyřešit, včetně bálu, který se konal. Snad se vám bude pokračování líbit a budu ráda, za každou odezvu. Užijte si příběh i zbytek večera. Zatím páčko 😊