Neoblomný

-36-

„Moc rád jsem vás poznal Pane a Paní Sky". „My tebe taky Krisi, na cestě domů jeďte s Winterem opatrně, zkus, aby se ještě dnes vrátil", poškádlila lehce. „Nic nezaručuji", zasmál jsem a oni hned po mě.

Nasedli jsme do auta a odvezl mě. Celou cestu na něm bylo vidět, jako kdyby chtěl něco říct, ale neudělal to.

Mlčky jsme přijeli k domu Lii a Jirky, jen vypnul motor a hleděl vpřed. „Tak já půjdu, děkuju, že si mě odvezl", pověděl jsem mile, ale žádná odezva. Zesmutněle jsem otevřel dveře a v tom mě zastavila ruka. Otočil jsem se na něj a stále neviděl nic, než jen jeho pohled vpřed. Opět jsem tedy zavřel dveře a mlčky seděl. „Co se děje", promluvil jsem po chvíli, abych prolomil to trapné ticho. „Nevěděl jsem to". „Cože?" „Nevěděl jsem... čím vším sis musel projít", mluvil tiše a velmi stroze. „Tak nad tímhle celou dobu přemýšlíš?" Prudce se na mě podíval a v jeho očích panovali jen slzy a úzkost. „Wintere, co je, děsíš mě. Proč brečíš? Prosím nebreč", začal jsem mu utírat slzy, které se spustili. „Mrzí mě to. Nebyl jsem tu pro tebe, když si potřeboval. Nechápu, jak ses do mě i přes to všechno mohl zamilovat". „Věříš, že ani já nevím?" jeho smutný pohled se změnil na překvapený. Nevěděl, co na to odpovědět. „Nepotřebuji vědět, jak se to stalo. Jen potřebuji vědět, že ty mě miluješ. Moje láska k tobě začala už dávno, a i když jsem se ji pokusil nahradit nenávistí, nebo vyhýbání tvé osobnosti, nešlo to. Miluju tě Wintere, musíš stejně jako já zapomenout na minulost a žít přítomností. Řeknu ti jeden svůj oblíbený citát. "Včerejšek je ten tam, zítřek nám není znám, ale dnešek, to je dar". Řídím se jím už nějakou dobu a vidíš, jaký jsem". Pověděl jsem mile. „Moment, není to náhodou hláška z kung-fu pandy?" „Poznal si to?" Zasmál jsem se. Vykouzlilo mu to úsměv na tváři a mě to udělalo velikou radost. „Děkuju, že si tu pro mě byl Wintere". „To já děkuju Krisi". Políbil jsem ho letmo na rty, rozloučil se a vylezl z auta. „Brzy se zase uvidíme". S úsměvem přikývl a odjel.

Pár minut jsem stál v chladnějším počasí pozorujíc hvězdy na nebi. Pociťovat klid v duši bylo opravdu super.

Ještě tak pozdě nebylo, zaťukal jsem a jen po chvíli sledoval, jak se dveře otevírají. „Krisi, jsi zpátky", pověděl Jirka udýchaně. „Co to máš na obličeji?" Na jeho tváři byl čáry od fixy a ve vlasech spousty gumiček, i když má vlasy kratší. „Děti si hrály, jak to šlo?" Pustil mě dovnitř, sundal jsem si boty a hned se šel posadit do obýváku k dětem. „Ani mi nemluv Jířo", Lia se k nám také posadila, chtěli však oba vědět, co se dělo a další podobné detaily.

Vše jsem jim vypověděl, dokonce i jakým stylem na mě hleděla matka bratrů a jak ke mně byla nakonec milá.

„Páni, zvláštní to rodina, ale přijali tě, nejsi šťastný?" „To jsem, jen mi dělá trochu starost Tahe". „Co je s ním?" optala se zvědavě Lia a utřela Mie tvář od džusu. „Když jsme byli v parku, zeptal se mě, proč jsem si vybrat Wintera a ne jeho", hlesl jsem hlasem a protřel si oči. „Chceš tím říct, že Tahe k tobě něco cítí?" „Ovšem že jo ty tele. Myslíš, že by se ho jinak zeptal?" lehce plácla Lia svého muže přes paži a on jen sebou cuknul. Vypadal ublíženě a mě to pobavilo. „To mě právě na tom mrzí. Nikdy jsem Taheho neviděl jako někoho, s kým bych mohl být. Vidím ho jako přítele a bratra, ne milence".