Neoblomný

-43-

-Rozhovor-

D: Krisi? Jsi to ty?

K: Ahoj Dereku.

D: Proboha, to je Kris!

Zvolal nahlas někomu, chvíli bylo ticho, dokud se znovu nerozmluvil.

D: Mám tě na odposlechu, jsem tu s tvojí babičkou a dědou.

K: Ahoj babi, ahoj dědo. Rád vás zase slyším.

D: Jak se cítíš? Kdy tě pustí?

K: Dnes mě zrovna pustili, chtěl jsem zavolat, abyste se o mě nemuseli bát.

D: Jsme tak rádi, že ti nic není. Když nám Lia s Jirkou volali, co se ti stalo, mysleli jsme, že jsme tě ztratili.

Pověděla smutně babi. Klepal se jí hlas, jako kdyby brečela.

K: Nebojte, už jsem v pořádku, nic mi není.

D: To rádi slyšíme chlapče.

Pověděl mile děda.

Když jsem hovor típnul, a ještě chvíli si povídal s rodinou, nadhodil Winter závažné téma.

„Krisi, když se ti stalo, to, co se stalo, s rodiči jsme probírali naši svatbu. Vím, že jsme měli počkat na tebe, ale bylo to zatím jen okrajově. Když si ležel v nemocnici, došlo mi, že každý den může být náš poslední". Pověděl a vstal. Stoupl si přede mně a kleknul si. „Cítím se teď trochu trapně, ale chtěl bych se tě na něco důležitého zeptat". Začal něco vytahovat z kapsy a jakmile to vytáhnul, uviděl jsem krabičku, kterou následně otevřel. „Kristiáne Ryane, uděláš mi tu čest a vezmeš si mě?" V očích měl náznak slz, které se draly ven. „Ovšem, že si tě vezmu!" zvolal jsem se slzami v očích a na místě ho objal.

Začali nám všichni gratulovat, a to včetně i těch malých skřítků, který pořádně nevěděli, o co se jedná. Nik tu běhal jako splašený, když viděl, že najednou všichni vstali a přešli k nám.

Dámy a pánové, toto je konec. Možná jednou se rozhodnu dělat pokračování, ale nyní si dám pauzu od tohoto tématu a zkusím dopsat jiné, které mám rozepsané. Doufám, že se vám příběh líbil. Napište mi, zda někdy v budoucnu budete chtít pokračování, co se vám nelíbilo a co zase jo. Budu ráda za každý komentář.

Děkuji, mějte se krásně, skládejte básně.

Zatím páčko 😊