Neoblomný

-16-

„Krisi, je to pravda?" optala se babička s dědou zároveň. „Bohužel je. Mrzí mě to". Promluvil jsem se sklopenýma ušima a pociťoval dvě silné ruce na každém rameni.

Děda s babičkou si pobrečeli nějakou dobu a já jim vyprávěl celou historku.

„No tak dobrá". Z ničeho nic zvolal děda a všichni se otočili za hlasem. „Winter, že?" otočil hlavu směrem on a mírně zvedl hlavu. „Ano Pane". „Dovolím ti vídat mého vnuka, ale jen pokud to dovolí i rodiče". „Opravdu?" zvolali všichni, dokonce i malý dětský hlásek, který patřil Mie. „Když vím, že se vy dva milujete, nechci vám stát v cestě a navíc, mám jistotu, že tě někdo ohlídá". Zasmál se a udělal vřelý úsměv. Chtělo se mi strašlivě brečet. Přešel jsem k němu a pevně ho objal. „Děkuju dědo". Zašeptal jsem a snažil se zadržet slzy.

„Teď, když jsme všichni konečně klidní, co takhle večeři?" pověděla mile a nadšeně Lia. „Jo, to by šlo". „To by bylo dobré". „Jo určitě". Začali říkat všichni přes sebe a u toho se začali nenápadně smát. „Myslím, že je čas jít Tahe". Promluvil Winter, na což všichni ihned zareagovali. „Kam byste chtěli jít?" optal se Jirka a zkřížil ruce na hrudi. „Nebudeme rušit rodinou večeři a já mám ještě nějaké povinnosti v kralování, vlastně my oba". „Počkat..." zvolal více nahlas děda a pomalu k němu přešel. „Vy jste... princové?" „Ano, nebo spíš už jen já, tady Winter je král". pověděl se smíchem v hlase Tahe a položil mu ruku na rameno. „Tahe...", mírně syknul a zamračil se. Jen zakroutil hlavou, ať to nechá být. „Takže ty jsi král lišek, hm?" založil ruce v bok a přešel k němu blíže. Ustoupil jsem dědovi z cesty a jen se Winterovi zahleděl do očí. „Jsem Pane". „Tak to potom chápu vaše chování, ale proč zrovna můj vnuk? Proč ne někdo z lišek, nebo jiného druhu. Proč zrovna on?" „Dědo-". „Ticho Krisi, mluvím tady s tvým chlapcem". Protočil jsem nad tím oči, ale nechal jsem to plavat. „To je na dlouhé vyprávění". „Tak to zkus zkrátit". Děda to nutně musel slyšet, ale co tím sleduje? „No, v den, co přišel do školy, a já s ním poprvé mluvil, měl na sobě krev mého bratra, tak jsem si myslel, že mu něco udělal... dal jsem mu pěstí a dal dost jasně najevo, že mu udělám ze života peklo. Pak jsem se ale dozvěděl, že jsem ho pouze blbě pochopil, že vlastně Taheho bránil. Tahe se s ním spřátelil, já se mu omluvil a tajně doufal, že i my budeme přáteli. Sám netuším, co mě k němu tak moc táhlo, jestli to byla ta vůně, nebo povaha chránit slabé, i když málo kdy ochrání sebe. Aniž bych si uvědomil, zamiloval jsem se do něj a pak už to šlo ráz na ráz. Pak bohužel přestoupil a naše kontakty se plně přerušili. Viděl jsem ho až nedávno na srazu po pěti letech a myslel, že mi moje srdce vybuchne blahem a štěstím, že přišel a já ho mohl opět vidět". Během jeho vyprávění se mračil, usmíval a dával najevo všechny své emoce.

„Tak takhle si poznal mého vnuka. Děkuji ti za upřímnost. Musím však tuto otázku položit". Položil mu jemně ruku na rameno a poté silně stisknul. „Jsi si jistý, že ti tvoji rodiče dovolí vzít si vlka? Dokážeš mého vnuka ochránit tak, jak by si zasloužil?" Děda hledal v jeho očích naději, nebo jakoukoliv jiskřičku, které se chytit. „Nevím, zda mi to doloví. Jsem však už dospělí a nemají mi co mluvit do manželství, nebo koho si můžu vzít. Teď jsem král a jestli jsou proti tomu, dám zákon o tom, aby se smíšené páry mohli libovolně brát, a to včetně vlků i lišek". Hrdě si za svými slovy stál.