Neoblomný

-32-

„Kdybyste se viděli", začínal si utírat slzy smíchu. „Vtipné bratře, nemusel si je tak děsit. Podívej, jsou bělejší než samotná zeď". Nadhodil Tahe a začal se culit.

„Krisi!" ozvalo se kolem jako nic a já, než stihl zareagovat, už jsem seděl na zemi. „Co blbnete?" lehce jsem procedil skrz zuby na Miu, která mě objímá a Adama, který klečí vedle mě a propaluje tři osoby před námi. „Maminka nám řekla, že už půjdeme domů, měli jsme pro vás jít", zvolala s nadšením Mia, pohlédla na Adama a když viděla jeho pohled, udělala ten samý výraz. „Neřekl si nám, že už máš dítě, nebo snad děti?" zeptala se provokativně Lucka a koukla na Wintera. „Vtipné Luci. Ne, nemám děti. Dovolte mi vám představit Miu a Adama, mé mladší sourozence. Mio, Adame, tohle jsou moji spolužáci ze střední školy, tedy z té poslední". Pobaveně jsem vyslovil. Mia se schovala za nohu Wintera a Adam přešel těsně před ní, když viděl, jak ji sledují. „Dobře, my už jdeme, jsme rádi, že jsme tě po tak dlouhé době potkali a že si šťastný". Zvolala Lucka a loučila se se všemi. „Taky jsem rád, tak zase někdy". Myslím, že to bude velmi brzy, kdy uvidím Erika. Nenápadně jsem celou dobu sledoval, jak po sobě pokukují.

Cesta domů trvala jen chvíli, ale i tak jsme za tu chvilku povídali o všem.

Doma jsem hodil sprchu, převlekl se a společně se všemi vyšel ven k autům. „Lio, Jirko, možná budu muset ty dva zatím nechat u vás, zastavil bych se pro ně hned, jak bych vyřešil to setkání". „Žádný problém Krisi. Když by cokoliv, tak piš nebo volej, budeme na příjmu", Lia udělala gesto rukou a předvedla tak telefon. „Dobře", objal jsem oba a poté se sklonil k malým prckům a Nikovi. I když on je taky takový prcek. „Adame, teď pojedeš s nimi, já si tě pak vyzvednu ano? Moc ty dospělé nezlobte". Pohladil jsem oba po hlavě a usmál se na ně tím nejmilejším způsobem. „Dobře, kdy se vrátíš?" „Brzy", odpověděl jsem a sledoval, jak všichni včetně Nika nastupují do auta. Mávali mi, když odjížděli. Přišlo mi to, jako veliké loučení. Jako kdybych je už neměl vidět.

Vím, že je uvidím, nad čím to zase přemýšlím sakra, vzchop se. „Můžeme vyrazit?" Obdařil mě otázkou Winter a už odemykal auto. „Jasně". Nastoupil jsem s nimi do auta a rozjeli se k nim domů.

Cestou panovalo ticho, ale mě to vyhovovalo. Možnost přemýšlení byla místě a těch myšlenek, co mi rotovali v hlavě bych ani nedokázal spočítat.

Co když mě nepřijmou? Co když budou proti? Bude jim tak moc vadit, že jsem vlk? Co když mě přijme jeden, ale ten druhý ne a jejich rodina se začne pomalu rozpadat?

Bože, najednou bylo v autě takové vedro, a i jen na vteřinu mi přišlo, že mi došel vzduch. Rychle jsem si otevřel okénko a vystrčil z něj hlavu. Ten studený vítr, chladnější počasí a doba, kdy zrovna zapadá slunce, mě uklidňovala, ale ne tak moc, jak bych potřeboval. Moje srdce buší jako splašené. Pociťoval jsem ho až v krku, zvláštní mravenčení v konečcích prstů a nevolnost se také brzy objevila. „Krisi, takhle onemocníš", pověděl podle hlasu Tahe a tak jsem hlavu schoval, okénko zavřel a pokusil se dýchat zhluboka.

Zbytek cesty utekl jako voda a najednou jsme stáli před jejich barákem.

„Jste si jistý, že je to opravdu dobrý nápad?" nervózně jsem stáhnul uši. „Krisi, nebuď nervózní, bude to dobré". „Jo Krisi, hlavně buď v klidu. Buď sám sebou". Ti dva vědí, jak někomu zlepšit sebedůvěru.