Neoblomný

-25-

Když mě po chvíli pustili, opět jsem zvednul svůj pohled na Taheho, který začal brečet. „Řekni mi, proč brečíš Tahe". Vstal jsem a oba posadil na gauč. „Já... o-omlouvám s-se", zakoktával se a pořád si utíral oči. „Přestaň brečet. To já mám právo brečet", přešel jsem těsně k němu. „P-p-promiň Krisi" rozbrečel na nanovo a naplno. Chytl jsem ho pevně zezadu za hlavu, abych se mu podíval do těch očí, které si zakryl. Slzy jsem mu utřel a poté spojil naše čela. „Mrzí mě to Tahe, opravdu hodně". „Omlouvám se Krisi, už se to nestane. Byl jsem jen naštvaný vůči Winterovi". Pevně jsem ho přitáhl do objetí a pociťoval, jak mě pevně drží. „Už je to dobrý". Zašeptal jsem, a ještě víc přitiskl k sobě.

„Nemyslíte, že už to stačilo?" už mrzutě zvolal Winter a snažil se nás rozpojit. Koukli jsme na sebe s Tahem, rozevřeli svoje ruce a zvolali „Chceš taky obejmout?" s menším úsměvem na tváři jsme na něj hleděli, jako kdyby naše hádka neproběhla a jen si dělali srandu. „Chci", našpulil pusu a my se tomu začali smát. Stáhli jsme ho do objetí a chvíli tak zůstali.

Když konečně vše bylo za námi, Jirka nadhodil téma svatba. Ani já a ani Winter jsme neudělali jediný pohyb, jen nehybně seděli. „Ale no tak, o tomhle si přeci musí rozhodnout samy", Lia byla na naší straně a tím mi dala prostor se nadechnout. „Jen by mě zajímalo, zda s tím Winterovi rodiče souhlasí". „Víte Pane-". „Říkej mi Jirko". „Em, dobře. Víte Jirko, rodiče nemají problém se svatbou, ani s tím, že se ožením s mužem, jen jim dělá starost, jedna nepatrná věc". Začal si hrát s prsty na rukou. Vypadá tak roztomile, když je nervózní. „A jaká je to věc?" zkřížil ruce na hrudi Jirka a lehce ho propálil pohledem. Adam po mé pravé straně a hned vedle něho Mia. Doufám, že spolu budou vycházet. „Že je to vlk. Vždy měli jednu podmínku, aby to byla liška. Když jsem jim řekl, jaký je, chtěli by ho poznat a podle toho se rozhodnou, zda ho přijmou do rodiny nebo ne". „Heh, počkej, chceš tím říct, že já mám poznat tvé rodiče? Tedy vaše rodiče?" „Ano, já znám ty tvé taky, proč by si ty nemohl poznat ty mé?" kouknul na Liu s Jirkou a poté opět na mě i s jeho úsměvem. „A-ale". „Nemusíš se bát, nic ti neudělají". „Toho se ani tak moc nebojím". „A čeho Krisi?" zeptala se Lia a zvědavě na mě pohlédla. „Že mě nepřijmou. Jak říkal Tahe a měl pravdu, prošli jsme si už tolika sračkama a už by to chtělo klid. Ještě by mě jeho rodiče nepřijali a co potom. Už to moje psychika asi nedá". Složil jsem uši k hlavě a jen hleděl na ruce, které mám položené na stehnech.

Sledoval jsem, jak mě Winter pomalu chytá za ruku a pevně chytne, jako kdybych měl utéct. „I kdyby tě neměli rádi, Winter má, a to je přeci hlavní", pověděl klidně Tahe. „Máš pravdu", zvolali jsme s Winterem najednou a začali se smát.

„Máte zítra práci? Já jen jestli byste tu nechtěli přespat ať nemusíte zase jezdit domů a já mám dost volných pokojů". Pověděl jsem s úsměvem a čekal na jejich reakci. „My máme zítra volno", řekla klidně Lia a na tváři se objevil vřelý úsměv. „Já mám zítra práci až někde kolem druhé", ozval se Tahe s nadšením v hlase. „Já mám taky volno, ale když už je ten pátek, mohl by si jet pak k nám, abych tě mohl představit", usmál se Winter a jemně přejel prsty po hřbetu ruky. „Jsi si tím jistý?" zašeptal jsem tak, aby to slyšel jen on. „Jsem". Pohladil mě po tváři a já nad tím zavrněl.