Neoblomný

-5-

„Chceš tím říct...". Odmlčel jsem se a snažil se nadechnout vzduchu, který byl teď pro mě jako jed. Oči začali těžknout a strašlivě pálit. Můj žaludek byl jako na vodě a moje chuť zvracet byla na místě. Moje srdce pumpovalo snad tak, jako nikdy. „To ona?" zvolal jsem slabě do prázdnoty s uslzenýma očima směrem, kde mé temné já zmizelo. „Přesně tak". Zvolal hned u mého pravého ucha. Nezmohl jsem se na nic než jen pociťovat, jak se po mém celém těle naježili chlupy. „Udělala to, aby tě mohla ovládat, což se jí i povedlo. Změknul si". „To není pravda!" Křiknul jsem do prázdnoty přede mnou a slyšel mírnou ozvěnu. „Že ne? Nutila tě se neustále stěhovat. Nedala ti šanci si najít nové přátele a jakmile se k tomu schylovalo, okamžitě jste se museli stěhovat. Když ti bylo jedenáct, nechala tě v zábavním parku s tím, že si jen někomu zavolá, ale když si čekal, na tom samém místě, ona nepřicházela. Museli tě domů odvést policisté. Když ti bylo čtrnáct, začal si se zajímat o otce a ona ti neustále opakovala to samé. Celá ta léta ti do hlavy vtloukávala, jak ti lišky zabili otce a že je musíš nenávidět. Donutila tě nastoupil na školu plnou lišek. Copak tohle ti jako důkaz nestačí? Nebo ti mám vyjmenovat celý tvůj život?"

„Skutečně semnou manipulovala jako s prach obyčejnou loutkou. Jenomže... já se na nic nezmohl. I když mi občasně ubližovala, stále to byla moje matka, ke které jsem vzhlížel a snažil se ji chránit. Teď už to tak nevidím, byl jsem až moc slepý". Zvolal jsem chladně a pociťoval již prázdnotu v srdci. "Napiš mi, až budeš doma, abych se o tebe nemusel bát". "Nejsem přece malý", zasmál jsem se nad tím. "Ne, to opravdu nejsi", zvolal a pohladil mě mezi ušima. Najednou mi hlavou proběhla jen krátká konverzace mezi mnou a Winterem. Ani netuším jak, donutil mě začít přemýšlet nad těmi hezkými myšlenkami než špatnými. „Co kdybychom se matce pomstili", zvolal jsem se slabým úšklebkem. „To nezní jako špatný nápad". Prohodil těsně přede mnou a já jen lehkým leknutím stáhnul uši. „Ale jak?" optal se zvědavě a usedl těsně přede mně. „Chce-li matka, abychom se oženili s vlčicí? Dopřejme ji to, ale ne tak, jak by si přála ona". „Co navrhuješ?" lehce naklonil hlavu do strany a mě tím hrozně připomněl Nikolase, který teď určitě trpí. „Jestliže chtějí, abych se oženil s vlčicí, musím mít i přeci já své podmínky. A jednou z nich bude, aby na svatbu přišel Tahe". „Tahe? Proč zrovna on?" „Protože on jediný ví, jak se to teď mezi mnou a Winterem, nikdo jiný o tom teď neví. Bude to tedy perfektní, abych mu poslal tajnou zprávu. Snad není tak blbej, aby to pochopil". Zarazil jsem se nad tím a hluboce přemýšlel. „Podle toho, jak se s tebou za celou dobu bavil, myslím, že není tak blbý jako ty. Nemusíš se bát". Prohodil se smíchem v hlase a začal se strašlivě smát. „Nejsi ty náhodou já? Jestli jsem tak blbý, tak ty taky". Pobaveně jsem zvolal a sledoval jeho zkřivenou tvář.

Ještě nějakou dobu jsme se tak bavili a plánovali vše dopodrobna, dokud se kolem nás nezačalo více a více objevovat světlo. „Co se to děje? To je normální?" rychle jsem se zeptal a vstal. Rozhlížel jsem se kolem a v tom jsem ho uviděl. „Ne, to není normální", zvolal a hleděl všude kolem sebe. Byl tak strašně vyhublý, jako kdyby několik týdnu nejedl vůbec nic, ani se nemohl pořádně vyspat. Jeho pohled skončil na mě, jenže já stále nemohl odtrhnou zrak. Viděl jsem kolem tolik řetězů, které vedli všude kudy chodil. Slyšet nebyli, ale byli pevně přikované k němu. „Proč je máš", vyslovil jsem slabě a hleděl na jeho již lidskou podobu. „Neměl jsem je, dokud jsem se neobjevil tady. S každou křivdou, nebo čímkoliv jiným, jsem dostal další řetěz". „Omlouvám se". „Kvůli čemu se omlouváš?" rychle vypustil z pusy a ihned si ji zakryl. „Nechtěl jsem ti nijak ublížit". Ruce dal podél těla a na tváři se mu objevil lehký úsměv. „Už to neřeš", pověděl klidně.