Neoblomný

-30-

Lehce si povzdychnul po chvíli ticha, zatímco sledoval okolí. „Copak je Tahe?" „Závidím ti". „O čem teď mluvíš?" „Že si našel svého vysněného partnera. O mě zatím nikdo neopřel ani kolo. Myslíš, že zůstanu navždy sám?" sklopil pohled na lavičky, kde sedí Winter s Liou a Jirkou a pozorují ty dvě malé stvoření, které si hrají. „Nemůžeš to brát takhle. Upřímně, v životě jsem chtěl být sám. Nechtěl jsem být nikým označkován, ani zadaný, ale dopadlo to, jak to dopadlo. Neříkám, že je to špatně, Wintera miluju. Jen říkám, že jsem si vždy myslel, že budu sám. Poznáš to, až tu osobu poznáš a věřím tomu, že budeš úžasný přítel". Usmál jsem se na něj a snažil se mu dát trochu sebedůvěry. „Vážně si to myslíš?" znejistil. „Ano", přitakal jsem a opřel se o kmen. „Tak proč..." zvolal slabě, ale nedopověděl. „Proč co?" „To je jedno". „Není, když už si to načal, tak už to dokonči". „Proč sis tedy vybral jeho?" „Co tím myslíš?" Nevím, kam tahle konverzace směřuje, ale nahání mi to hrůzu. „Proč jeho a ne mě", hlesl hlasem tak moc, že jsem mu sotva rozuměl. „Tahe, co-". „Krisi?" ozvalo se opodál. Otočil jsem se za hlasem a dole vidím o dost staršího Erika a hned vedle něj Bára s Luckou. „Eriku!" zvolal jsem nadšeně a chtěl seskočit. „Tahe, promiň, jestli jsem ti tím ublížil, mrzí mě to. Promluvíme si o tom pak ve větším soukromí". Usmál jsem se na něj něžně. Přitakal a seskočil první. Pomohl si i rukama, aby se vůbec udržel na nohou.

Seskočil jsem rovnou na nohy a bez jediné známky nerovnováhy přejdu až k nim. Tahe mezitím odešel za Winterem a zbytkem. „Co vy tu děláte?" pověděl jsem s nadšením a všechny je na místě začal objímat. „Jsme na procházce, však to znáš. Páni, ty si tedy vysoký. Hodně si vyrostl oproti střední", prohodila Lucka a mrkla na mě jedním okem. Když jsem obejmul Erika, bylo slyšet hlasité vrčení za mými zády.

Vyděšeně hleděli někam za mě a já se otočil na to, na co se dívali. „Kdo je to", zvolal mrzutě s vytaženými tesáky Winter a Tahe byl na tom obdobně. „K-K-Krisi, ty je znáš?" Pověděla Bára někde za mnou s klepavým hlasem. „Co se děje?" zeptal jsem se jemně Wintera a chytl ho za ruku. Pár vteřin je probodával pohledem, ale pak se podíval na mě a jako kdyby se uklidnil. „Hah", vypustil jsem lehce z pusy a zasmál se. „Dovolte mi představit mé přátelé ze školy, na kterou jsem přestoupil po našem rozloučení. Tohle je Lucka". „A-Ahoj". „Tohle Bára". „Těší mě". „A tohle Erik". „Čau", pověděl mírně s klepavým hlasem. „A tohle je Winter a Tahe. Jsou to lišky z mé školy pro nás měňavce, kam jsem chodil". Představil jsem je a stále nepouštěl Winterovu ruku. „Zdravím" pověděli bratři stále vrčivým hlasem. „Ehm, Krisi, rádi jsme tě viděli, někdy se zase musíme sejít". Pověděla roztěkaně Bára a chtěla zmizet. „Počkej, oni jsou hodní, jen se toho teď odehrálo hodně, takže mě hlídají. Wintere, Tahe, jsou to přátelé". Kouknul jsem na Taheho a pak na Wintera, kterého jsem pohladil po tváři. „Počkej, počkej, počkej". Ihned se do toho vložila Lucka s nadšením. „Je to jen kamarád?" přistoupila blíže a hleděla na mě zvědavýma očima. „Je to můj partner na celý život Luci". „Neříkej mi...", jen jsem přikývl a viděl její zářící tvář. „Proboha! Moc ráda tě poznávám Wintere, hodně jsem o tobě slyšela! Ty jsi Tahe, že? O tobě jsem toho slyšela také hodně! Vlastně o nikom jiném ve škole nemluvil, jen o vás dvou". Začala jim podávat ruce a oni ji jen zaraženě pozorovali. Odstoupila si a přešla k Barče. „Ty to asi ještě nevíš, že? Po škole jsme se dali do kupy s Barčou". Chytla ji za ruku a obě se usmáli jak sluníčka. „Opravdu? Tak to vám gratuluji. Jak dlouho jste spolu?" „Skoro čtyři roky". Pověděla s červenými tvářemi Barča a zahleděla se na svou drahou polovičku.