Neoblomný

-23-

-Hovor-

K: Ahoj, neruším tě?

T: Ne, úplně v pohodě, co se děje?

K: Jen bych ti chtěl něco říct a úplně nevím jak, nemohl by si zítra přijet?

T: Je to tak strašné?

K: Neřekl bych, že strašné, jen ti potřebuji někoho představit, jmenuje se Adam.

T: A-Adam? Kdo to je?

K: To ti vysvětlím zítra.

T: Dobře, v kolik mám přijet?

K: Tak na pátou hodinu cca. To už bych měl být doma.

T: Dobře, uvidíme se zítra.

Hovor jsem típnul a mírně si promnul oči.

Vytočil jsem další číslo a čekal, zda se dovolám.

K: Ahoj, snad jsem nijak nevyrušil.

Zasmál jsem se nad tím lehce.

J: Vůbec ne Krisi, copak?

K: Já jen, jestli byste zítra měli čas a zastavili se tu.

J: Záleží na tom v kolik.

K: Tak kolem páté hodiny.

J: To by neměl být problém. Máme přijet všichni, nebo?

K: Jo, klidně můžete všichni, chci vám někoho představit.

J: Koho?

K: Zjistíte zítra.

J: Dobře, tak se uvidíme zítra, zatím se měj!

K: Taky a pozdravuj.

J: Určitě.

Další hovor jsem ukončil a zbývala mi poslední osoba.

Chvíli jsem nad tím tak přemýšlel a nevím, jak na něj bude reagovat.

Vytočil jsem číslo a začal pomalu přešlapovat po pokoji. Jakmile zvednul hovor, nemohl jsem promluvit.

W: Halo? Krisi?

K: Jo, slyšíme se?

Snažil jsem se to trochu zazdít, i když se mi klepal hlas.

K: Důvod proč ti volám je ten, jestli máš zítra čas.

W: Nejspíš jo, v kolik?

K: Kolem páté, jestli by si sem mohl přijet.

W: Jsi v pohodě? Zníš nějak rozklepaně, nemám přijet hned?

K: Ne, jsem v pohodě, prosím, jestli máš čas, zítra přijeď na pátou ke mně, přijede i Tahe a rodiče. Musím vám někoho představit.

W: Teď mě děsíš.

K: Neboj se, budeš jen možná překvapený, nic víc.

W: Dobře teda, tak zítra?

K: Ano, zatím se měj.

W: Taky Krisi.

Jeho hlas byl tak jemný a milý. Měl jsem sto chutí mu říct, aby přijel a my mohli pokračovat tam, kde jsme skončili, jenže Adam vedle mi trochu kazil plány. Musím teď myslet na něj, a ne na vlastní potřeby. Jenže... teď mám dítě na krku, což znamená, že mé potřeby, budou vždy na druhém místě.

Zalehl jsem a šel spát.

Ráno jsem nachystal snídani Adamovi. Jakmile ji celou dojedl, nastoupili do auta a vyrazili do práce.

V práci to celkem uteklo. Všichni měli dobrou náladu, kdy tam tak pobíhal Adam a zvědavě všechny pozoroval. Pod nohy se naštěstí nepletl. I když všichni měli dost práce a někdo i nestíhal, stejně se vždy zastavili, něco si řekli a pak zase šli pracovat.

„Tak hotovo", opřel jsem se do pracovní židle a pohlédl na hodinky. 16:35, zapomněl jsem na čas! Rychle jsem vstal, hodil věci do tašky, včetně notebooku a běžel ven z kanceláře. Adama jsem viděl hned, a tak jsem trochu zpomalil a došel k němu. „Můžeme jet?" optal jsem se mile a hleděl na něj z vrchu. „Ano!" Zvolal s nadšením v hlase a začal mávat všem přítomným. „Ahoooj", křiknul s velikým úsměvem a šel pozadu k výtahu. Zatím jsem zavolal výtah a sledoval, jak mu všichni mávají nazpět. Tohle je přesně ta atmosféra, která by tu měla být, jenže u téhle profese se to málokdy povede.

Přijeli jsme k domu a bylo přesně 16:47, zaplul jsem do baráku, Adama nechal hrát s Nikem a douklidil zbytek věcí.