Neoblomný

-26-

Lia s Jirkou zmizeli v kuchyni s tím, že nám něco uvaří. Nabízel jsem jim, a dokonce se s nimi i krapet chytnul, že jsou na návštěvě, a tak uvařím já. Nenechali si říct. Winter se o něčem bavil s Tahe a já pozoroval Miu s Adamem, jak jen sedí a hledí do prázdna.

„Copak vy dva". Kleknul jsem si před ně a oba je chytil za ruce. „Není jako my", pověděl Adam a našpulil tváře. „A to vadí? Že nejsem jako ty?" obhajovala se Mia. „Vadí". „Proč?" zajímala se a byla během toho roztomilá. „Adame, takhle se ke své sestře chovat nesmíš", pověděl jsem a stáhnul uši, abych dal svou dominanci. „Není to moje sestra", vyjel po mě a já ho jen zaraženě pozoroval. „Nechci být tvoje sestra, nechováš se ke mně pěkně!" „Kdo chce, aby si byla moje sestra? Jsi jen člověk!" začali se tam hašteřit mezi sebou, což upoutalo pozornost dvou lišáků opodál a kuchařů z kuchyně, kteří přišli a nevěděli co se děje. „Tak dost!" zvýšil jsem na ně hlas a pustil jejich ruce. Sklopili pohled. „Takhle spolu mluvit nebudete. Adame, Mia je moje sestra a ty můj bratr, takže ty si i její bratr. Stejně tak ty Mio, ode dneška je to tvůj bratr a musíte se k sobě chovat hezky. Adame, je to člověk, no a? To zaměstnanci kde pracuji taky a dobře s nimi vycházíš, nebo i soudce, proč nemůžeš s Miou". Zahleděl jsem se na Adama, který kmital pohledem mezi mnou a svýma rukama, které má položené na nohou. „Mio, musíš se k němu chovat mile. Musíte si navzájem pomáhat a chránit jeden druhého. Rozumíte?" nadřazeně je pozoruji a sleduji, jak mírně přikývli. „Takže jak se k sobě budete chovat?" „Mile", zvolali oba a poté se podívali na sebe. „Promiň, jestli jsem tě urazil", první se omluvil Adam a já se nad tím musel lehce pousmát. „Omlouvám se, že jsem řekla, že tě nechci za brášku. Kdy si se narodil?" začala se zajímat a tak jsem je nechal být.

Vstal jsem a teprve pak si všimnul, jak mě celou dobu pozoruji čtyři páry očí. Nikdo nic neřekl, jen se vrátili k tomu, co dělali a mě to tak vyhovovalo.

Po večeři a musím uznat, konečně normální konverzaci, jsem všem ukázal pokoje. Lia s Jirkou mají pokoj pro sebe. Mia bude spát s Adamem u něj a Tahe dostal pokoj sám. Winter přespí u mě, i když ho Tahe nějakou dobu přemlouval, že jsem hostitel, a tak budou spát v jednom pokoji, ale Winter a sám uznávám, že ani já si nedali říct.

„Tak dobrou noc kluci a nedělejte moc rámusu", mírně si rýpnul Jirka, a i se svým šibalským úsměvem zalezl do pokoje, než jsem vůbec stihl něco říct. Lia šla ty dva uložit, Nik tam je s nimi a bude je hlídat, takže budu mít alespoň jistotu, že se neporvou. Tahe už je také v pokoji a podle všeho, už kouká na televizi.

„Jsi si jistý, že je správné, abych tu spal s tebou?" optal se znovu Winter, zatímco jsem zavíral dveře. „Proč by ne?" usmál jsem se nad tím a sledoval, jak sedí na kraji větší postele a hraje si s prsty. Vytáhnul jsem telefon z kapsy a napsal Honzovi, že se zítra nedostavím, že mám práci a zbytek dodělám příští týden. „Nevím, jsem nějaký nervózní". „Nebuď. Já tě do ničeho nutit nebudu", usmál jsem se, schoval telefon v ruce a pomalu k němu přešel. Hlavu mu mírně zvednul prsty, aby se mi podíval do očí a lehce pohladil po jeho tváři. „Jsem rád, že se na mě nezlobíš". „Co tím myslíš?" tázavě na něj hledím a sleduji jeho smutný výraz. „Myslel jsem si, že... Měl jsem opravdu obavy, že se objevil někdo nový". Ruku jsem složil zpět ke svému tělu, otočil se k němu zády a pomalu přešel ke skříni. „Nevím, jak víc už mám dokázat, že tě miluju Wintere. Nikdy jsem nedokázal vyjádřit své emoce správně, ale snažím se ti to dát co nejvíce najevo". Mírný dupot po pokoji mi dávat pocit, že se Winter přibližoval. A taky že jo.