Neoblomný

-9-

Zašel jsem si do kuchyně, do sklenice nalil vodu a pořádně se napil. Domem se náhle ozýval zvonek. Jen jsem odložil skleničku a rychlejší chůzí přešel k hlavním dveřím. Z určitého úhlu jsem věděl, že na schodech pozorují hyeny, takže jsem nemohl nic řádně říct. Otevřu pomalu dveře a pomalým pohledem hledím na osobu, která je ke mně otočená zády, ale už teď mohu říct, je nižší a ve společenském oblečení. „Ano?" zeptal jsem se nepatrně a viděl, jak se osoba prudce otočila. Můj pohled spatřil Taheho, který jen zmateně a trochu vyděšeně hleděl. Nejednou už mi visel kolem krku. „Krisi, díky bohu, že ti nic není" zvolal velice tiše, sotva jsem to slyšel já, natož ostatní. „Děkuju, že jsi přišel. Kde máš doprovod?" mírně jsem ho probodl pohledem a zároveň prosil o pomoc. „Doprovod nemohl přijít, měl moc práce", ze široka se usmál. „Ale přivedl jsem někoho jiného", dodal po chvíli s ještě větším úsměvem a ustoupil stranou. Zpoza rohu vykoukl Derek, který je teď stejně vysoký jako já. „Dereku!" křiknul jsem a na místě ho objal. „Proboha, děkuju", šeptl jsem, div nezačal brečet. „Máme plán, nemusíš se bát. Dělej to co chtějí, o zbytek se postaráme my", zašeptal a během toho mě hladil po vlasech. „Ale Krisi, co to máš na hlavě, takhle se nemůžeš ženit! Vypadá to příšerně, co by na to asi řekla tvoje snoubenka? Ne, žádný takový, běž do pokoje, s tím se musí něco udělat". Zavelel Tahe a už začal dávat rozkazy. Bylo mi divné, že hyeny okolo začali dělat to, co potřeboval a ustoupili mu z cesty. Čapl mě za zápěstí a už mě táhl do prvního patra. Jakmile jsme vyšli schody, jen zmateně hleděl z jedné chodby do druhé a přemýšlel, kde mám asi ložnici. „Pojď za mnou", zvolal jsem pobaveně a šel v čele.

Jakmile se zavřeli dveře, sledoval jsem, jak se nadechovali a chtěli mě začít vyslýchat, já je jen pokynutím ruky zastavil, aby nic neříkali. „Uděláš mi nějaký účes Tahe?" mile jsem pověděl a sledoval jeho zmatený výraz. Posadil jsem se na postel čelem k nim. „Jo, jo, jasně" párkrát zamrkal, vzal do ruky hřeben a nějak mi vlasy začal česat a prohrabávat. Na Dereka jsem začal ukazovat, aby mi půjčil telefon. Chvíli nevěděl, pak mu to naštěstí docvaklo. Rychle jsem jim tam napsal do poznámek "Tady nemůžeme mluvit. Pokud něco uslyší špatně, Nik to schytá". Oba si to přečetli a jen tiše přikývli.

„Proč máš na obličeji tu pásku? Sundej si to, nemůžu přes to česat". Zvolal Tahe a nechal ho, aby mi ji sundal. Jeho i Derekův vyděšený výraz mluvil za vše. Vstal jsem a přešel do vlastní koupelny v ložnici.

Obrovská jizva od čela, přes pravé oko až po tvář. A jedna menší na levé části čelisti. „Za tohle zaplatí ty svině" zvolal tiše, a přesto tak rozhořčeně Derek. Jeho pěsti byli bělejší než samotná zeď. Ani Tahe nebyl daleko, aby povolil a nedostal mě odtud, jenže i kdyby se o to pokusil, zůstal bych. Musím. Už jen kvůli Nikovi. „Myslím, že po tomhle mě už Winter chtít nebude". Šeptl jsem tiše a cítil slzy, které se mi tlačili do očí. „Věřím vám, že máte nějaký plán, já bohužel vám nemám, jak pomoci". Chabě jsem vyslovil a slyšel, jak se otevírají dveře. „Děkuju, že jste dnes přišli. Jsem rád, že tu mám přátele a rodinu, kteří tu mohou být semnou. Tahe, děkuju za ten účes, myslím, že teď už mi Andrea nikam neuteče". Zvolal jsem vesele a stále se snažil zahnat ty slzy, které se tak tlačí do očí. Nevěděli, co na to říct. Jen tak nečině hleděli, než Derek stihl zareagovat, když mu to došlo. „I já jsem rád, že tu s tebou můžeme být. Koneckonců, můj jediný synovec se přeci bude ženit, a to si nemohu nechat ujít". Zvolal s úsměvem a objal mě. „Bude to dobré". Slabounce mi pošeptal a poté pustil. 

„Kdo je tu čí synovec, hm?"