Pokračování Neústupný
Myslíte, že byl můj život už tak těžký? Kéž by to tím i skončilo, bohužel mé ne zrovna dobré dny pokračují a začíná to mou matkou, o které jsem skoro šest let neslyšel.
Jak to bude pokračovat s Winterem? Skončím s ním, nebo ho...
Adam si toho nejspíš ještě nevšiml, a tak jsem zůstal na místě a snažil se být klidný. Z poza rohu se objevil vysoký bělovlasý muž, bílé zářivé oči, musím uznat, že dost pohledný byl. Náušnice v uchu, jizva na obličeji a krku, tedy na části, co byla ještě vidět, zbytek bylo zakryté větším rolákem. Musel být bohatý, jelikož jeho bunda stála dost, a to i na mě. Společenské kalhoty s botami vypověděli hodně. Jakmile mě zahlédl, zastavil se. Ani jeden z nás nedělal zbytečný pohyb. Z poza jeho nohy se objevila malá vlčí holčička. Přiběhla ke mně a začala si mě prohlížet. Bílý vlk se začal dráždivě mračit. Jeho pohledem mi dával dost jasně najevo, abych se držel dál. Najednou přiběhnul Adam a začal po ní házet pohledy úplně stejně, jako bělovlasý vlk na mě. „Ahoj, jak se jmenuješ?" optal jsem se mile. „Já jsem Ivet", stydlivě pověděla a hrála si s prsty. „Těší mě Ivet, já jsem Kris a tohle je Adam, doufám, že spolu budete vycházet". „Ahoj Adame, ráda tě poznávám". „A-ahoj", zakoktal se, což bylo na můj styl hodně roztomilé. „Budeme si hrát?" V jeho očích byli jiskřičky a náhle se objevil úsměv. „Rád", zvolal a už oba zmizeli. S úsměvem jsem vstal, pohled z nich jsem přesunul zpět na cizince a ihned úsměv složil. Chtěl jsem ho obejít, ale postavil se mi do cesty.
Oops! Ang larawang ito ay hindi sumusunod sa aming mga alituntunin sa nilalaman. Upang magpatuloy sa pag-publish, subukan itong alisin o mag-upload ng bago.
„Potřebujete něco?" složil jsem uši a propaloval ho pohledem. „Říkal jsi, že se jmenuješ Kris, že?" „Ano". „Já jsem Brandon, myslím, že se teď budeme vídat často, tak chci jen, abychom spolu vycházeli". Pověděl a natáhl ruku. „Dobře". Přijal jsem, pustil a zmizel do auta.
Cesta do práce trvala pouze pár minut, pro mě plus, když by se něco stalo.
Výtahem jsem vyjel do našich kanceláří a už se kolem mě seběhli. „Všichni do zasedačky", jen jsem zvolal a už se šlo. Všichni se posadili, já se lépe usadil a pohlédl na Honzu, který už netrpělivě očekával, až bude moct mluvit. „Tak mluv Honzo", zvolal jsem lehce posměšně. „Šéfe, ohledně toho telefonu, účet vám poslat nechtěli, jen řekli, že se to někdy stane. Takže to zaplatí oni". Vyjeveně na něj hledím, ale jen chápavě přikývnu. „Pane, dnes má přijít nový vedoucí z finančního". Oznámila Annie, jako kdyby nic. „Nový?" „Ano, víte, Pan Koura dal výpověď, náhrada se našla docela rychle, ale ani my ho ještě neviděli". „Rozumím. Dobře, ještě někdo něco chce říct? Jinak se vrátíme zpět k práci". Oznámil jsem a nastalo ticho. „Dobrá, tak můžete jít, jen Annie, v kolik má přijít?" „Někdo mi říkal, kolem desáté hodiny". „Dobře, můžeš jít", vzala si věci a odešla.
Sám v zasedačce ještě přemýšlím a hledím ven z okna. „Nový vedoucí hm?" zamyslel jsem se, vstal a přešel do svého kanclu.
Chvíli jsem si dělal svou práci, dokud nepřiběhla Annie, div se nezabila o ty své podpatky. „Pane, je tady, to musíte vidět". Zvolala a ustoupila mi z cesty. Hledím na muže, kterého už jsem jednou potkal. Když si mě všimnul, přišel blíže a zvolal. „Říkal jsem, že se budeme vídat častěji". Podal mi ruku a čekal, až ji přijmu.
