Neoblomný

-29-

„Tak pojď, nebo sem zase přiběhnou jako hurikán a něco rozbijí". Zvolal pobaveně Winter a pokusil se vstát z postele. Čapl jsem ho za paži a stáhnul zpět k sobě do objetí. „Ještě minutku takhle", našel jsem tu nejlepší polohu a chvíli v ní tak zůstal. Winter mě pevně svíral v obětí, na což jsme už pak opravdu museli vstát. Ani jsme se nepřevlíkli a šli rovnou dolů.

„Dobré ráno přejeme spáči". Zvolal Tahe s Jirkou se smíchem a nenápadně na nás mrkli. Věděl jsem, že jak já, tak i Winter jsme nervozitou mírně zčervenali a na místě stáhli uši. „Dobré ráno". „Dobré ráno, kde je Lia?" optal jsem se nepatrně, abych navedl řeč jinam. „Šla s Miou a Adamem si omýt ruce, hned jsou zpět", povídal Jirka, zatímco nám naléval kávu do hrnečků. „A jak se vám spalo?" Opět si nepatrně rýpnul Tahe. „V pohodě. Lépe než doma", zvolal Winter a ihned se zasekl. Pohled nasměroval na všechny přítomný včetně mě a pak sklopil pohled. „Klid, děláme si z vás jen srandu. I kdyby se mezi vámi něco stalo, nic nám po tom není a nebojte, nic jsme neslyšeli, jen kdyby náhodou". Nadšeně a se smíchem řekl Tahe, jako kdyby o nic nešlo. „Haha, moc vtipné vy dva".

Z chodby byl slyšet lehký dupot dvou dětí, které běží rychlostí blesku ke kuchyni. „Jen pro jistotu si chytněte hrnky. Hurikán se blíží". Rychle jsem zvolal. Všichni čapli hrníčky, který byli na stole a udělali dobře, protože jinak by to bylo po celém stole.

„Oh, už jste tu? Tak super", pověděla mile Lia a položila na stůl z kuchyňské linky lívance.

Po snídani jsme se všichni rozhodli, že si uděláme menší výlet do parku.

Samozřejmě by to nebyl výlet bez toho, aniž by jedno dítě nezlobilo. „Mio, jsi jak z divokých vajec po tom, co si potkala Adama a ty to samé mladý muži". Pověděl jsem pobaveně a sledoval, jak hyperaktivní ti dva dokáží být a to nemluvím o Nikovi, který si s nimi hraje. „Jen je nech. Když se vyřádí teď, budou alespoň večer chtít spát", prohodila Lia a posadila se na lavičku. „Krisi, co takhle si něco zahrát?" Nadhodil Tahe. „Co máš na mysli?" „Co třeba babu?" zvolal, dotkl se mě a začal se smíchem utíkat. „Omluvíte mě na chvíli? Musím si něco zařídit", mile jsem se omluvil a začal pronásledovat Taheho, který už byl celkem daleko.

Jakmile jsem mu babu vrátil, začal za mnou běhat, ale nedohnal mě. Když jsem zpomalil a dal mu naději, zrychlil a já začal utíkat jako o život. Viděl jsem strom, na který bych mohl vyskočit a schovat se tam, aby mě nechytil. Rychle jsem běžel, skočil, rukama se chytilo větev a díky odrazu dopadl na další. Zmateně na mě hledí ze země a snaží se vydýchat ten maraton. „Copak, copak, copak. Nejdeš nahoru?" trochu ho chci vyhecovat. „Proč nejdeš ty dolů?" „Odpovídat na otázku otázkou je neslušné", zasmál jsem se nad tím. „To vylézt na strom taky, když hrajeme babu". Pobaveně řekl a zkusil vylézt zamnou. Moc mu to nešlo, a tak jsem mu podal pomocnou ruku a vytáhl ho nahoru. Usadili jsme se na větvi. Je tu docela pěkný rozhled.