Ano šéfe?! (CZ Louis Tomlinson story)

1. Harry je děvka a mrtvé vedení

1. kapitola

Probudila jsem se celá rozčepýřená, to byl zase sen, sakra musím s tím začít něco dělat. Ale co dělat, když vás provází noční můry a lapač snů, který jste si koupili je dobrý tak na lapání prachu. Zvedla jsem své pozadí z postele a dopotácela se do koupelny, kde jsem se studenou vodou a vrstvou krycího make-upu snažila zamaskovat stopy krušné noci.

Vlasy, jak jsem zmínila, si dělaly, co chtěly, měla jsem pocit, jako by mi je někdo ve snu třel liščím ohonem, lítaly na všechny strany a nechtěly se uklidnit, nakonec trochu zkrotly díky mokrému hřebenu. Oblékla jsem své oblíbené modré sako, černé kalhoty, balerínky a vyrazila do práce. Léto teprve začíná, i tak je ale dost teplo, v půli cesty jsem na chvíli začala litovat svého rozhodnutí vzít si dlouhé kalhoty, ale hned jak jsem si vzpomněla na úlisného starého šéfa, jsem opět své rozhodnutí blahořečila.

Dorazila jsem jako vždy přesně na čas, ani jsem si nestihla dojít udělat své oblíbené ranní povzbuzovací kafe a už se ke mně řítila Norah.

„Kaaate, Kaaate, heh Kaaate,“ řvala tak, že by ji slyšeli i v Austrálii a její vysoké podpatky klapaly po chodbě nadzvukovou rychlostí. Tak nějak jsem se udivovala nad tím, že si ještě někde nerozbila hubu. Nevím, jestli mě víc udivovalo, jak v tom dokázala rychle běhat, nebo že si při tom běhu neroztrhla tu úzkou krátkou sukni. Ale jo byla kus, mimoděk jsem si přitáhla sako blíž k sobě a trochu závistivě pozorovala její dokonalou postavu.

 „No co se děje? Že by výprodej?“ ušklíbla jsem se, naštěstí dost potichu, takže mě neslyšela.

„Pan Bernes je mrtvej,“ vydechla se sebe, jen co ke mně docupitala.

„Nekecej,“ mávla jsem rukou, vzpomněla jsem si na našeho ředitele, o jehož smrti šly zvěsti pravidelně tak dvakrát do roka, většinou po té, co dostal další ze svých sexuálních infarktů (potrpěl si na mladé slečny).

„Ne, myslím to vážně, o víkendu… na nástěnce visí parte.“

Zkoumavě jsem si jí změřila od hlavy až k patě, že by to byla tentokrát pravda, nic na tváři Norah nesvědčilo o tom, že to je jen ubohý žertík.

„No, ale co bude s firmou?“ zeptala jsem se malinko nedůvěřivě. Věděla jsem, že Pan Bernes měl dceru, která ale nechtěla mít s podnikem nic společného a vezla se čistě na jméně Bernesová, do doby než se vdala za někoho s předponou De, což podle ní znělo více vznešeně. Ale vzhledem k věku Pana Bernese i jí mohlo být tak nad 40.

Zapomněla jsem zmínit, že pracuji jako asistentka a personalistka ve firmě, která se zabývá médii, komunikací, reklamou a vydává i časopis. Za ty dva roky, co zde pracuji, jsem si vydobyla celkem pěkné postavení i pěkné peníze, a to i přesto, že se firma povětšinou skládá z lidí schopných a navíc i krásných. Schopná jsem, ale pro krásu jsem si při rozdávání dvakrát nešla. O to víc, jsem ráda, že jsem se uchytila díky schopnostem.

V hlavě mi pořád doznívala otázka: Co bude s firmou?, když interní rozhlas oznámil výjimečnou schůzi pro vedoucí v 9:00. Evidentně tam se dozvím odpověď na svou otázku, mrkla jsem na hodinky, ukazovali něco před devátou. Norah na mě mrkla a ukázala na mobil, z čehož jsem usoudila, že ji mám okamžitě po skončení porady informovat. Lehce jsem kývla a namířila si to k zasedací místnosti

Těsně u dveří jsem narazila na asistenta kreativce, vrhnul se přede mě a rval se do dveří.

„No, tak dámy mají snad přednost ne?“ ušklíbla jsem se.

„Dámy možná, ale já žádnou nevidím,“ prsknul směrem ke mně.

„Já jednu jo, prosím, slečno Stylesová,“ otevřela jsem dveře a hraně se na něj usmála. Pořád nevím kam toho blba zařadit, buď je to totální idiot, totální děvkař nebo gay. Možná všechno dohromady. Nesedli jsme si už první den v práci, kdy se mě na recepci zeptal, zda jsem tam kvůli článku o ošklivých dívkách. Tenkrát jsem ho praštila kabelkou a teď bych to udělala klidně znova, kdybych nějakou měla. Harry na mě vyplázl jazyk a houpavým krokem vešel do zasedací místnosti. Při pohledu na jeho pozadí se mi vybavila věta, kterou pronesla kamarádka, když ho poprvé uviděla: „Harry je děvka,“ i po těch letech mi to vždy vykouzlí úsměv na rtech.

Po usazení všech důležitých (i těch nedůležitých) osob na svá místa, přišla zástupkyně firmy Birghamová i ve svých 40 letech stále slečna. Tvářila se tak zkroušeně, jak jen jí to 2 milionové odstupné mohlo dovolit a ladně schovávala novou Chanelku pod konferenční stůl, přičemž si evidentně odřela boty od Blahnika, protože se zatvářila dost kysele. Následovala ještě asi minuta ticha, nikoliv za padlé, ale kvůli bordelu, který tropil Styles a jeho přívrženci. Teprve po delší době jim docvaklo, že by bylo asi vhodnější, kdyby zavřeli huby a byli zticha.

„Takže, jak jistě mnozí z vás slyšeli, a někteří si to dokonce zvládli i přečíst na nástěnce, náš ředitel Pan Bernes již bohužel není mezi námi,“ všimla jsem si, jak se marně snaží vymáčknout slzu, ale vždy jsem pochybovala o tom, že nějaké slzné kanálky vůbec má. Co jsem tak přemýšlela o tom, zda je vůbec živá nebo je to jen naprogramovaný robot, dostala se ve své řeči k tomu důležitému, co mě doopravdy zajímalo.

„Takže se nebojte, o svá místa nepřijdete, ba dokonce se možná firma bude ještě rozrůstat…“ bla bla bla, snažila jsem se jí svou zvědavostí popohánět, jak jen to šlo, ale přišlo mi, že to ta baba snad schválně protahuje. „… takže vzhledem k závěti Pana Bernese se novým ředitelem a vlastně i vlastníkem firmy stává jeho vnuk Louis Tomlinson.“

Co? Kdo? On měl vnuka? Co to je zač? Kolik mu tak může být? Hlavou se mi honilo tolik myšlenek, že nešly sjednotit natož spočítat. Porozhlédla jsem se po místnosti, evidentně jsem jako trotl nevypadala sama, i ostatní se tvářili dosti zaraženě a mnohým dělalo problém zavřít ústa.

„Pan Tomlinson je již ve své kanceláři a bude se s vámi všemi postupně seznamovat, zatím prosím běžte dělat svou práci,“ kývla na nás a odkráčela i s Chanelem a Blahnikem někam do neznáma. Jen co odešla, strhlo se v zasedací místnosti hotové pozdvižení, všichni se začali překřikovat a řešit detaily tohoto zásadního oznámení, které nám evidentně má změnit život. Ještě chvíli jsem tak seděla na místě a přemýšlela, co to pro nás znamená a pak vyrazila do své kanceláře.

Hned jak jsem usedla ke stolu, zavolala jsem Norah, která patřila k těm lidem na nižších pozicích a sdělila jí žhavé novinky. Z jejího hlasu jsem usoudila, že je z nového mladého šéfa odvařená mnohem více než je zdrávo a tak nějak jí nedochází, jaké to může mít pro firmu i personál neblahé důsledky. Zatřásla jsem hlavou a pokoušela se soustředit na písmena na obrazovce. Najednou se otevřely dveře a v nich stál Harry s haldou papírů.

„Nazdar nesu ti ty nové životopisy uchazečů.“ Vstala jsem ze židle a mířila k němu, než jsem se dobrala těch pár kroků, upustil všechny papíry na zem, ty se rozletěly na všechny strany.

„Užij si to,“ zašklebil se na mě a opustil místnost.

Sehnula jsem se a začala papíry sbírat, „kreténe,“ ulevila jsem si.

„Takhle mě dnes ještě nikdo neoslovil,“ ozvalo se ode dveří. Vzhlédla jsem a musela vypadat jako idiot, který se plazí po zemi a jako bonus blbě čumí.