Ano šéfe?! (CZ Louis Tomlinson story)

25. Na nákupy!

Po večeru stráveném s Liamem a Lucy se mi celkem ulevilo, bylo to zvláštní a vůbec bych to nečekala. Pomohlo mi i setkání s Niallem, v hlavě se mi konečně zformovaly otázky, které jsem se bála vyslovit nahlas. Nemělo cenu se trápit nebo nad tím až příliš přemýšlet. Už to nebude dlouho trvat a Louisův návrat všechny otázky zodpoví.

Najednou mi přišlo dětinské to, jak jsem se celý měsíc před Stylesem schovávala, přece bych to nemohla dělat do konce života a výpověď kvůli němu rozhodně dávat nechci. Pevným krokem jsem vyrazila do práce, zdálo se, že cestou mé odhodlání jen roste. Před výtahem jsem se ještě uklidnila hlubokým výdechem a nádechem, otevřely se dveře a já byla nucena čelit svému strachu zblízka. Ve výtahu už byl nasáčkovaný Styles, tato neočekávaná situace mě přinutila dívat se mu zpříma do očí: „Dobré ráno,“ pronesla jsem neutrálně, zároveň jsem měla co dělat, abych nezačala rudnout. Postavila se vedle něj a zmáčkla tlačítko příslušného patra.

„Dobré, Kate,“ pronesl Harry až nezvykle tiše. Periferní zrak mi dovolil zjistit, že si mě pozorně prohlíží, ale nedala jsem na sobě nic znát.

„Omlouvám se,“ pronesl ve druhém patře, „za ten večer, přebral jsem a… neměl jsem za tebou chodit v takovém stavu.“ Vystupoval dříve než já, ale mezi dveřmi výtahu stihl dodat: „Ale ten polibek Kate, ten jediný mě nemrzí.“ Nezmohla jsem se na slovo, jen jsem tupě zírala na zavírající se dveře výtahu.

V jakémsi mátožném stavu jsem strávila celé dopoledne, moc práce jsem neudělala. Naštěstí na mě na stole nečekalo nic, co by nepočkalo aspoň do dalšího dne. Liam si vesele pohvizdoval u sebe v kanceláři jakousi melodii, která mi byla povědomá, ale na její přesnou identifikaci jsem se nezmohla. Fascinovalo mě, jak dokázal být pořád v takové dobré náladě, ale tušila jsem, že svůj podíl na tom má i Lucy. Ačkoliv se blížil oběd, ve firmě se dnes ještě neukázala.

Zato ale vykoukl z kanceláře vysmátý Liam: „Kate, mám ti od Lucy vyřídit, že s tebou chce jít odpoledne nakupovat. Drmolila něco o novém stylu, moc jsem jí nerozuměl, ale prý ti mám dát na odpoledne volno. V jednu na tebe počká dole na recepci.“ S úsměvem jsem na něj kývla, Lucy není schopná zavolat a raději za sebe posílá šifrovanou zprávu ve tvaru Liama. Tak to se mám na co těšit, nákupy s Lucy vždy znamenaly něco výjimečného, už jen proto, že nebyly příliš časté.

Celkem jsem se těšila, proto když jsem mířila k Lucy stojící na recepci, na tvář se mi dral úsměv. Lucy na mě vesele mávala, na sobě měla své klasické otrhané džíny, černé tílko a v pase ledabyle uvázanou červenou flanelovou košili, z jejíž velikosti jsem nabyla dojmu, že je nejspíše Liamova. V duchu mi vytanula Liamova slova „nový styl“. Napadlo mne, že se chce pro Liama pořádně naparádit. Vlastně vždy si jí pamatuji jen v riflích a tričku s nějakým švihlým nápisem. Na té večeři to bylo poprvé, kdy jsem ji viděla v něčem jiném, ale jí slušelo všechno. Cestou na nákupy mi líčila peprný program, který měla vymyšlený pro ni a Liama na tento víkend.

„Ah, tak proto, já už se lekla, že jsi se rozhodla změnit styl. Měla jsi říct rovnou, že jdeme nakupovat jedlý kalhotky a růžový pouta,“ smála jsem se.

Lucy na mě nechápavě pohlédla, „Co? Jo ah tak, ale milánku my jedeme nakupovat pro tebe,“ při posledním slově se zašklebila a mrkla „jedlý kalhotky Liam nemá rád.“

V tu chvíli mi zaskočilo poslední sousto housky, kterou jsem chmoutala za cesty místo oběda. Rozkašlala jsem se a snažila se příliš nepoprskat palubní desku Lucyina auta.

„Opatrně, tenhle brouček je jen půjčený,“ pohladila láskyplně volant se znakem a stihla se na mě zamračit za to, jaký bordel jí tady dělám. Když jsem konečně měla své tělo zase pod kontrolou, vzpomněla jsem si na naší předchozí konverzaci.

„Proč pro mě, proboha?“ otočila jsem se na ní s vyděšeným výrazem.

„Zlato, všimla jsem si, že tvoje postava se od minula celkem změnila,“ mrkla „ale ten tvůj šatník nikoliv, je potřeba s tím něco udělat. Navíc nebude to dlouho trvat a Louis se vrátí a ty musíš být kočka,“ pronesla důležitě a s úsměvem.

Obraz milé holčičky se ale za okamžik změnil: „Čum na cestu, i moje bábrle řídí líp.“ Zařvala, přičemž stihla ještě otevřít postranní okénko a zatroubit. Kolem projíždějící řidič nestihl nic jiného než otevřít pusu a blbě zírat. Nemusela jsem mít v krku housku, abych se dusila podruhé, tentokrát smíchy.

Moc děkuji za komentáře, hvězdy i jen těch, kteří mé povídce věnují čas a přečtou si ji. Ženete mě dál. Pac a pusu Kexisek