Ano šéfe?! (CZ Louis Tomlinson story)

18. Farmář na scéně

Večer před usnutím jsem přemýšlela o tom, že je možná dobře, že Louis odjede, aniž by to mezi námi přerostlo v něco většího. Třeba zjistí, že nejsem holka pro něj, při tom pomyšlení mě píchlo u srdce, ale nechtěla jsem si připouštět to, že za těch pár dní jsem k Louisovi začala cítit mnohem více než by bylo záhodno po tak krátké době. Donutila jsem se o tom nepřemýšlet a zahrabala se hlouběji do mého povlečení s Mickey mousem.

Ráno bylo pošmourné, stejně jako moje nálada, při přípravě a cestě do práce mi postupně docházelo, že poslední skvělé dny s Louisem jsou už minulostí a uvidím ho teprve za 3 měsíce. V práci naštěstí zatím nevypukl žádný chaos, i když jsem si vyvodila, že minimálně půlka firmy již ví o šéfově absenci. Došlo mi, že pokud se někdo v blízké době nechopí vedení, pracovní morálka půjde rychle dolů. Při příchodu do kanceláře mě čekalo překvapení, zády ke mně stál vysoký ramenatý chlapík s krátkými vlasy.

Co tady sakra dělá: „Promiňte, hledáte někoho?“

„A, vy budete určitě Kate?“ otočil se ke mně, vypadal dost farmářsky, na sobě měl červenočernou kostkovanou flanelovou košili, černé kalhoty a na nohou, no připomínalo to dva bagry.

„Ano, to jsem, ale kdo jste vy?“ spustila jsem na něj trošku zhurta, protože mě jeho zjev docela vyvedl z míry.

„Vidíte, omlouvám se,“ plácl se do čela a vycenil dobře udržované zuby „já jsem Payne, Liam Payne.“ Při tom představení jsem měla, co dělat abych nevyprskla smíchy, znělo to, jako když se představuje James Bond. „Jsem Louisův kamarád ze studií, mám to tu teď na povel.“

Při těch slovech mi konečně došlo, o koho se jedná, ale i při vší své bujné představivosti jsem si ho nedokázala představit, jak vede cokoliv jiného než buvolí farmu. Prostě mi k němu neseděla Louisova slova „skvělý obchodník“, i když při prodeji a nákupu krav je tato vlastnost určitě taky potřeba. Musela jsem vypadat dost vtipně, vždy když se zamyslím, mám debilní výraz, všimla jsem si, že si mě s úšklebkem prohlíží.

Asi mu došlo, nad čím přemýšlím, vzpamatovala jsem se: „Tak pojďte, ukážu vám celou firmu, ať jste trochu v obraze,“ řekla jsem a vedla Payna po všech patrech od recepce, až po finanční oddělení. Liam se se všemi přátelsky přivítal a objasnil jim novou situaci.

Když jsme se přesunovali ke kreativnímu oddělení, začala jsem se malinko ošívat a zadrhávat ve výkladu. Bylo mi jasné, že si toho všiml, ale naštěstí nijak nereagoval. Zaklepala jsem na dveře kanceláře s Harryho jmenovkou.

„Vstupte,“ ozval se jeho znuděný hlas, vešli jsme do jeho kanceláře,

„Zdravím, je tady Stue?“ zeptala jsem se ledabyle a snažila se tvářit neutrálně.

„Nazdar, jo je u sebe,“ kývnul Harry směrem ke dveřím.

„Tohle je Liam Payne, bude zastupovat Louise, ehm tedy Pana Tomlinsona, dokud se nevrátí z Evropy, ale to o jeho odjezdu se ti již jistě doneslo.“ Harry podal Liamovi ruku, který následně zmizel v kanceláři hlavního kreativce.

„To vám to dlouho nevydrželo,“ ušklíbl se Harry a měřil si mě od hlavy až k patě.

„O čem to sakra mluvíš,“ štěkla jsem na něj, jeho pohled začal být nepříjemný už před notnou chvílí.

Harry se začal přibližovat: „No jen je zajímavé, že sotva jste se „dali dohromady““ prsty naznačil uvozovky, „tak ti odjel. Třeba zjistil, jak velkou chybu udělal.“ Byl už skoro u mě a šklebil se čím dál víc.

„Sklapni Harolde,“ odpálkovala jsem ho „navíc by přede mnou nemusel utíkat až do Evropy, kdyby to chtěl skončit.“ Snažila jsem se o pevný hlas, ale červík pochybností, kterého Harry do mé hlavy nasadil, začínal hlodat pěkně ostře. „Proč se do toho vůbec pořád navážíš?“ zpražila jsem ho pohledem a bylo vidět, že jsem se strefila do černého.

Harry se zarazil v půli pohybu a kousl se do rtu, bylo jasné, že se svými pravými úmysly se vůbec nemá chuť svěřovat. Aby dokázal jak je dospělý, raději na mě vyplázl jazyk a šel si sednout za svůj masivní dřevěný stůl, v tu chvíli oblepený různými barevnými papírky.

Bylo to právě včas, protože necelou vteřinu poté vyšel z vedlejší kanceláře vysmátý Liam a pokynul hlavou, jakože můžeme jít. Kreativní oddělení naštěstí bylo naším posledním stanovištěm, takže poté jsme se mohli přesunout do velitelské kanceláře, kde jsem novému šéfovi vysvětlila poslední podrobnosti. Dle otázek, které mi kladl, se zdálo, že i za takovou malou chvíli, kterou v této firmě strávil, naprosto přesně ví, co a jak se má dělat, a jak takovou korporaci řídit.

Celkem mě to udivilo, přece jen jsem se nedokázala distancovat od té jeho farmářské vizáže, ale musela jsem se napomenout a vybavit si své pravidlo: Nikoho nesoudit podle vzhledu.

„Kate,“ promluvil Liam znenadání, chvíli poté, co jsem mu donesla arabskou kávu, „nebojte, on se brzy vrátí.“

V jeho úsměvu bylo něco, co mě v okamžiku uklidnilo, „Co prosím?“ vykulila jsem na něj oči.

„Vyprávěl mi o vás, známe se dobře 10 let, jsem jeho nejlepší přítel, myslíte, že by se mi nesvěřil s něčím, tak důležitým v jeho životě, jako jste vy?“ Nějak jsem nechápala, co tím myslí, ale hned mi bylo lépe, když jsem věděla, že o mě někomu řekl a nejsem něco, co chce před světem skrývat. „Mám vás tu prý ohlídat, varoval mě před jakýmsi Stylesem, to je ten mladík z kreativního oddělení?“ optal se, zatímco si sladil kávu.

Znovu jsem vytřeštila oči, kolik toho ví, „ano, to je Harry Styles, ale není proč si s ním dělat starosti, je to ještě děcko.“

„A takový jsou nejhorší, věřte mi, Kate,“ zvedl varovně ukazovák a s mávnutím a úsměvem mě vyslal zpátky do mé kanceláře.

Díky,  muck vám všem:) Pac a pusu kexisek