Ano šéfe?! (CZ Louis Tomlinson story)

32. Za chvíli jsme hotoví

Celá cesta letadlem byla celkem příjemná, a nic neočekávaného se nestalo. Jen Liam se zavřel na záchodě a nemohl ven. Musím přiznat, že jsme se všichni nasmáli, když jsme ho slyšeli slibovat hory doly, hlavně abychom ho pustily ven, prý to tam děsně smrdělo (proč asi).

Mikrobus nás na letišti všechny naložil a dopravil až do hotelu. Pokud jsem si myslela, že by se Louis spokojil s něčím jiným než nejlepším, tak jsem se pletla. Představovala jsem si klasický 3hvězdičkový hotel s bazénem, spíš rodinného typu. To co jsem ale uviděla, když jsem vystoupila do jasného španělského slunce, mi vyrazilo dech.

 Hotel měl sněhově bílou barvu, nebyl nijak extra přezdobený, ale působil důstojně. Vchod lemovaly vzrostlé palmy, které poskytovaly stín u bazénu a zároveň dodávaly místu správný dovolenkový nádech. Když už mluvíme o bazénu, byl obří, nacházely se tam lehátka a bar, ke kterému byl přístup rovnou z vody. Ihned se k nám přitočili pikolíci, kteří nedali jinak, než že nám odnesou kufry. Jen co jsme se zaregistrovali na recepci, kde se vše jen blýskalo, vyjeli jsme výtahem do 4 patra a vstoupili do pokoje. Ah, pokoj bych tomu vlastně nikdy neřekla, kdybych věděla, co mě čeká.

„Pokoj“ působil dojmem, že se jedná spíše o apartmá, které zabírá minimálně 1/4 celého patra. Louis způsobně poděkoval pikolíkům a s příslušným obnosem je odeslal pryč. Stála jsem na prahu a nevěřila tomu, co vidím, čekal na nás prostorný obývací pokoj, z něj na každou stranu vedly dveře do jedné ložnice, vše propojoval balkon. A ten výhled, doufala jsem, že budeme mít výhled na moře a splnilo se. Na můj vkus bylo vše až moc dokonalé…

„Kate?“ Všimla jsem si, že na mě někdo mluví, prudce jsem zamrkala a zaostřila na Louise. „Jsi v pořádku?“ pronesl a pohladil mě po paži.

„Jsem v pohodě,“ řekla jsem se a táhla Sylvestra do naší ložnice. Až teprve teď mi došlo, že já budu vlastně trávit 10 dní a nocí s Louisem v posteli. Nevěděla jsem, jestli se mám začít hystericky smát nebo panikařit (doteď jsem měla v živé paměti ono ráno a problém, jak se dostat ke skříni).

V ložnici jsem nechala kufr kufrem a okamžitě vylezla na ten balkon s ještě nádhernějším (pokud takové slovo existuje) výhledem. Snažila jsem se do sebe vstřebat tu krásu všemi smysly. Zavřela jsem oči, vdechovala ten vlahý mořský vzduch a poslouchala nejen doléhající šumění moře, ale i hovory lidí procházejících dole po promenádě.

Najednou jsem ucítila paže, které mne zezadu objaly: „Tohle je naprosto dokonalý pohled.“

„To máš pravdu, ten výhled je nádherný.“

„Já, jsem ale myslel tebe,“ pošeptal mi Louis do ucha a za okamžik se jeho rty dotkly mého krku. Zachvěla jsem se.

 „Otevři oči Kate.“

„Mám strach, že se probudím,“ otočila jsem se. Zaslechla jsem jen Louisovo mírné pousmání a pak ucítila jeho rty na svých. Nechala se unášet tou chvíli a modlila se, ať se mi to všechno nezdá. Louisovy ruce začaly putovat po mém těle a já se cítila víc živá než kdykoliv jindy.

Ještě, že se od dveří ozval Lucyin hlas: „Ehm, pardon, ale já klepala, asi jste mě neslyšeli,“ šklebila se u toho jak měsíček na hnoji. „Jdeme s Liamem na pláž, přidáte se?“ Já nebyla schopna slova, jelikož jsem stále vydýchávala předchozí polibek, ale Louis byl pohotovější.

„Jasně, za chvíli jsme hotoví.“ V tu chvíli z toho evidentně byla hotová hlavně Lucy a se smíchem odešla do obýváku.

„Dobře, my počkáme.“

Moc vám všem děkuji za neutuchající přízeň, přečtení, hvězdy i komentáře. Zároveň bych se chtěla předem omluvit, jelikož už díly nebudu moci přidávat tak často. To víte, začal mi semestra, a jak jsem tak zjistila magisterské studium bude trošku jiný level než bakalář:( Snad to zvládnu... Budu se ale snažit přidávat díly minimálně jednou týdně, vždy o víkendu (nejspíše v neděli večer). Takže budu moc ráda, když mi i nadále zanecháte přízeň. Děkuju pac a pusu Kexisek

PS: Přečtěte si i další mojí společnou povídku s Affi: Clarke a Clavier, má předepsáno hodně dílů, takže jejich přidávání nezáleží na škole a zároveň budeme rády za zpětnou vazbu. Díky