Ano šéfe?! (CZ Louis Tomlinson story)

30. Překvapení

Otevřela jsem oči a koukala na lustr, na kterém se houpal zavěšený můj lapač snů (spíš prachu). Ačkoliv mě trochu bolela hlava, cítila jsem se lehce a uvolněně, jako už dlouhou dobu ne. Do úst se mi dralo zívnutí, převalila jsem se na pravý bok a málem vyjekla.

Zírala jsem do tváře Louis s pobaveným úsměvem na rtech a jiskrami v očích. „Abys mě nespolkla.“

Přitáhla jsem si deku blíž k tělu a v tu chvíli mi došlo, že na sobě nemám vůbec nic a navíc ležíme v povlečení s Mickey mousem (Jak dospěle teď asi vypadáš Kate?). V hlavě mi začaly tančit vzpomínky z předešlé noci a večera, cítila jsem, jak rudnu. To, co jsme prováděli, rozhodně nebylo k vysílání před desátou hodinou.

„Dobré ráno,“ řekla jsem a skenovala pohledem Louisovu hruď, která vykukovala zpod deky. Až teprve teď jsem si všimla (v noci byla tma), že ji má potetovanou.

Louis se dál vesele usmíval a lehce mě líbnul na rty. „Dobré ráno, Kate.“

„Jsi dlouho vzhůru?“ zeptala jsem se a rozhlížela se po pokoji. Spíš než útulnou ložnici připomínal pole po nájezdu kočovníků. Všude se válely naše rozházené svršky a podupané růže.

„Chvíli už jo, chtěl jsem připravit něco k snídani, ale ty v té lednici vůbec nic nemáš.“

„Neměla jsem teď moc čas nakupovat, ve firmě toho bylo hodně.“

Přemýšlela jsem, jak se asi přemístím ke skříni s oblečením, aniž by Louis viděl za plného světla mě v plné nahotě.

Louis najednou zvážněl a opřel se o loket: „Jo, Liam povídal, že tam bylo moc práce. Tak mě napadlo…,“ bylo znát, že se lehce ostýchá, což u někoho jako byl on, bylo neočekávané a působilo to trochu komicky, „mohli bychom si vynahradit ten čas, který jsme teď ztratili.“

Jeho slova na mě zapůsobila a zažehla zvědavost.

Louis se natáhl pro své sako, které se ležérně povalovalo na mém fialovém koberci a chvíli se hrabal v náprsní kapse, tím mi poskytl krátký pohled na svá vypracovaná nahá záda. Při tom pohledu mi vyschlo v krku, rychle jsem zamrkala, aby mě nepřistihl s tím přitroublým úsměvem, který se mi objevil na tváři.

Když se otočil zpátky ke mně, svíral v ruce obálku: „Kate, pochopím, když to nebudeš chtít přijmout.“

Vzala jsem si od něj obálku a posadila se (stále jsem si hlídala deku, aby neodhalovala něco víc, než jsem byla ochotná ukázat za denního světla). Trochu se mi třásly ruce, když jsem ji otevírala, vypadla na mě dárková kartička, trvalo mi delší dobu, než mé oči zaostřily na písmena, než je můj mozek poskládal do slov a ty poté správně interpretoval.

„Co?“ vyjekla jsem, „to nemyslíš vážně. To jako vážně?“ Nebyla jsem schopná najít vhodná slova, kartička obsahovala letenku do Španělska.

„Napadlo mě, že bychom si společně odpočinuly, strávily spolu nějaký čas, my dva. Pozval jsem i Lucy s Liamem, nevadí?“ Zírala jsem střídavě na něj, pak na kartičku a pak zase na něj.

„To je super, moc ráda,“ zajásala jsem jako malé dítě, kterému vrátily hračku, a objala ho. Louis se úlevně usmál a políbil mě. Cítila jsem se báječně, jako Popelka, která konečně našla svého prince. Jen jsem doufala, že se dříve nebo později neobjeví nějaká zlá čarodějnice, nebo čaroděj (vzpomínka na Stylese). Ale toho teď minimálně 10 dní neuvidím, takže jsem se spokojeně zavrtala do Louisova náručí a nechala se unášet jeho omamnou vůní. Prsty jsem kroužila po obrysech jeho tetování, vůbec se to k němu nehodilo....

Tak Zlatíčka, máme tady další kapitolu, moc chci poděkovat za komentáře, hvězdy i jen přečtení, protože jsem nikdy nedoufala, že si povídka najde tolik příznivců.:) Doufám, že se díl líbil a jako vždy nepohrnu jakoukoliv připomínkou či komentářem. Pac a pusu Kexisek