Ano šéfe?! (CZ Louis Tomlinson story)

9. Beth na lovu

Ještě, že je dnes sobota. Probudila jsem se po noci plné ošklivých snů a buzení se každou hodinu. Ráno jsem v tu chvíli považovala za vysvobození, a to že nemusím jít v tomhle stavu do práce, byl jen lehký bonus navíc. V hlavě mi nepříjemně hučelo, asi to byly dozvuky šílené noci nebo bláznivého večera. Okolo ledničky jsem jen prošla, neměla jsem na nic chuť, začínalo mě hryzat svědomí kvůli tomu, jak jsem se včera zachovala, jako puberťačka fakt. Kroutím hlavou, když si všimnu kalendáře visícího u dveří, sakra, dneska je ten galavečer, už kvůli šéfovi, bych se tam měla ukázat. Podívám se do zrcadla, no páni, rozdrbané vlasy a kruhy pod očima korunuje výraz oživlé mrtvoly. No tak v tomhle stavu mě tam nikdo nedostane. Pochybuji, že se to do večera srovná, avšak myšlenka na to, že uvidím Louise v celé jeho kráse, jeho vlasy, oči, rty, široká ramena. Přistihnu se, že se celý den modlím, abych vypadala večer aspoň trochu normálně, abych mohla vyrazit do víru velkoměsta. Odpoledne volala Beth: „Ahoj, Kate, představ si já ho neklofla, to je poprvé, sakra. Musím ho dostat, prostě musím ….“  V průběhu jejího monologu jsem přemýšlela, jestli ji mám říci o našem malém rande, nakonec jsem ale usoudila, že si to přece jen nechám pro sebe. „Ale Kate já ho dostanu, to ti přísahám.“ Zakončila svou dlouhou řeč a já se v duchu uchichtla, chudák Niall, když si Beth vezme něco nebo někoho do hlavy, má se dotyčný na co těšit. „Tak dej vědět, jak to pokračuje,“ pobídla jsem jí a rozloučila se.

 K mé velké radosti byly motlitby vyslyšeny a k večeru jsem vypadala už celkem normálně, umyla jsem se, vlasy vyfoukala spíše tak nedbale a nechala je i rozpuštěné. Otázkou těžkou na zodpovězení zůstávalo, co na sebe? Prohrabala jsem celou skříň, bude to luxusní večer, chtělo to společenskou róbu. Nakonec jsem si vzpomněla na šaty, které jsem měla na kamarádčině svatbě, bylo to už pár let a já měla strach, že se do nich nevejdu. Vyndala jsem tmavě zelené šaty, měly výstřih do véčka, sukni měly dlouhou pouze z krajky, kterou doplňovala spodnička jen nad kolena. Pod prsy byly ozdobeny štrasovým páskem, který se krásně třpytil. S obavami v očích jsem je na sebe začala soukat a světe div se, oblékla jsem je.  Byl to pocit malého vítězství, jak nad hmotou, tak sama nad sebou. Hned jsem si připadala atraktivnější.

Nervózní jak malé dítě jsem vyrazila v objednaném taxiku do hotelu Luxury. Čekala jsem velkou akci, ale to co jsem uviděla, když jsem vystoupila z taxíku, mě dokonale odrovnalo. Od chodníku až do vnitřku hotelu se táhly červené běhouny, všude okolo pobíhali parkovací asistenti a z černých i bílých limuzín delších než týden vystupovali krásní lidé. Přiznám se, na chvíli jsem zauvažovala, že se seberu a odejdu, ale přinutila jsem se hrdě zvednout hlavu a vyrazit vstříc záři světel a červených koberců. U vstupu stál Marc, který občas zaskakuje na recepci a kontroloval příchozí hosty, aby se na večírek nemohl vetřít někdo nezvaný. Jen co mě uviděl, mávl na mě a přikázal gorile, která stála ve dveřích, aby mě pustila. Červený běhoun mě vedl skrze uvítací halu, schodiště až do velkého tanečního sálu. Všude tolik krásy, křišťálové lustry, zdi obložené týkovým dřevem, nádherná květinová výzdoba skládající se z rudých a bílých růží, došlo mi, že stejné barvy má naše firemní logo a podél sálu stoly s bílými ubrusy a židlemi s potaženými červeným sametem. Jako bonus všude kolem spousta krásných lidí, dam v dlouhých večerních róbách, botách na vysokém podpatku, blyštivých kabelek a ozdob do vlasů. Pánové naproti tomu v oblecích dost splývali, barvou byly obleky vždy jen černé či černé s jemným proužkem. Ale celkový dojem ze sálu byl naprosto uchvacující, vše se třpytilo, lustry zářily stejně jako úsměvy všech přítomných