Ano šéfe?! (CZ Louis Tomlinson story)

44. Paynovi

Obřad byl jak jinak než dokonalý, nevím, jestli jsem čekala, že bude Lucy brečet. Možná by ani nebrečela, ale i já jsem si všimla, když se Liamovi při tom slavném „Ano,“ zaleskly oči.

„Přivítejte Liama a Lucy Paynovi,“ ozvalo se z úst oddávajícího a přihlížející publikum vybuchlo v hlasitý potlesk. Zařadila jsem se po bok Louise, zdálo se mi, že jsem postřehla lesk i v jeho očích, ale vůbec mi to k němu nesedělo. Kráčeli jsme spolu uličkou, nechávali dostatečný prostor pro pár, jemuž tento den bezpodmínečně patřil.

„Moc ti to sluší, vypadáš nádherně,“ šeptl mi Louis do ucha, když jsme stáli v davu a sledovali novomanžele, jak krájí bílý dort ozdobený jedlými modrými orchidejemi a perlami.

„Dnešek patří nevěstě,“ usmála jsem se na něj.

„Na tu jsem se ještě nestihl podívat,“ zašklebil se. V duchu se mi vybavil průběh obřadu, vždy když jsem se koukla Louisovým směrem, díval se na mě.

Mezitím novomanželský pár namatlal kus dortu jeden na druhého, bála jsem se, aby se to celé nezvrhlo v dortovou bitku, oba dva toho byli schopní, nezávisle na šaty, svatební den či velké množství lidí.

Po krájení dortu následoval první tanec, od Lucy jsem věděla, že si vybrali s Liamem waltz. Byl to i můj oblíbený tanec a tak jsem pozorovala, jak plachtí na parketu, princezna a její rytíř. Lehce jsem se pohupovala do rytmu, byla jsem dost naměkko. Jakoby to Louis vycítil, objevil se těsně za mnou a položil mi ruce na boky. Opřela jsem se o něj a pohupovali jsme se do rytmu spolu.

V polovině písně, se však skladba, která doplňovala jejich tanec, náhle přerušila. Bylo mi to líto, ale když jsem viděla, jak na mě Lucy potutelně mrkla, věděla jsem, že všechno je naplánované…

„Can´t touch this…“ ozvala se z repráků oblíbená píseň nevěsty už od jejích dětských let a Liam s Lucy začali tančit street dance. Publikum vybuchlo v bouřlivé nadšení a já smíchem kroutila hlavou.

„Ty jsi o tom věděla?“ zeptal se pobaveně Louis.

„Ne, ale je fakt, že ten waltz mi přišel moc usedlý a oficiální,“ šklebila jsem se.

Po skončení jejich super tance, jsme se mohli přidat na parket i my ostatní. Zrovna jsem se opírala o Louisovu hruď, když se za zády ozvalo Lucyino: „Smím prosit,“

„Ale jistě, smál se Louis, „jdu ženichovi popřát upřímnou soustrast.“ Lucy stihla Louise praštit do ramene a zaklesla se do mě.

„Tak, jak se cítí, čerstvá Paní Paynová,“ optala jsem se a dál ploužila s Lucy na parketu, „vůbec jsem nevěděla, že si chceš vzít jeho příjmení. Byla jsi vždycky taková nezávislá…“

Lucy se šklebila: „No, to víš, časy se mění, a jinak cítím se skvěle. Mám pocit, že všechno teprve začíná, že celý život teprve začíná. Teprve teď, když jsem s tím, koho miluju.“

„Jsem moc ráda, že jsi spokojená.“

„Ale, ty jsi taky, vidím to na tobě, ty a Louis jste prostě dokonalý a připrav se, bude se házet kytice.“

„No, nestačím se divit, myslela jsem, že tyhle klišé nesnášíš.“ Lucy jen s úsměvem mávne rukou a jde vyzvat všechny svobodné slečny na parket k příležitosti házení kytice.

„No tak běž, na co čekáš,“ šklebí se Louis a lehce mě popostrkuje směrem na parket, „nebo ty se nechceš vdávat?“

„No, nebyl to můj životní cíl,“ přiznám popravdě, ale když vidím, jak se tváří, odhodlaně vkročím tím určitým směrem.

„Tak pozór, hážu,“ výská Lucy a otočená zády k nám mrskne kytici velkým obloukem přímo do davu vdavekchtivých žen. Kytice letí s velkou vervou, už si chci oddychnout, protože jsem si stoupla hned dopředu a bylo jasné hned, že mě kytice přeletí…

No, přeletěla by, nebýt velkého křišťálového lustru, trůnícího přímo nade mnou, o ten kytice ztratí veškerý svůj ráz a přistane mi rovnou v ruce. Lucy, která se mezitím otočila, se na mě významně zašklebí a nadšeně zatleská.

Podívám se Louisovým směrem, ten se tváří velmi zvláštně, jakoby o něčem přemýšlel, s lehkým úsměvem na rtech. Všimnu si i rozverného Liama, kterak položí Louisovi ruku na rameno: „Chlape, jsi na řadě…“

Taaak, dámy, čtenáři. Zajímavý pocit, že? Primárně musím všem poděkovat, bez Vás všech by mě to psaní vůbec nebavilo, bez Vaších komentářů, bychom skončili možná tak u 25 kapitoly. To Vy jste mě hnali dopředu, nutily mě napsat další kapitolu, dodávali mi sílu ve chvílích, kdy jsem ji potřebovala. 

Primárně musím říct, že tohle "měl" být poslední díl... Plánovala jsem to ukončit a nikdy, nikdy se k tomu nevracet. Možná proto, že došly nápady, možná proto, že přišly nápady jiné (Surrounded by Magic - nechcete začít číst novou povídku?:D). Ale proto, že nápady má někdo jiný (@myhedgedog) a spousta z Vás projevila lítost nad tím, že by povídka měla skončit, a začalo to být líto i mně. Proto tramtadadáááá, tohle není konec. Možná jen konec první řady, nebo konec začátku, protože jak všichni víme, když něco něco končí, tak něco nového začíná...

Dám si teď jen nějaký čásek pauzu (nebude to dlouho, ale chci se zaměřit více na tu druhou povídku) a až vymyslím pokračování a trochu to rozpracuji, určitě se k téhle povídce vrátím. Proto Vás prosím, napište mi do komentářů dojmy z této povídky, co  se Vám líbilo, nelíbilo, zda byste chtěli další díly? Prostě všechno, co Vás napadne. Moc děkuji, Pac a pusu Váš milující Kexisek.