Ano šéfe?! (CZ Louis Tomlinson story)

42. Všechno zlé...

Zaslechla jsem vrznout dveře a nějaké kroky, které jakoby se snažily být tiché, ale moc se to nedařilo. Byla jsem příliš unavená na to, otevřít oči, příliš unavená na to, přemýšlet o tom, kdo by to mohl být nebo o tom, kde to jsem.

 „Kate, snídaně…“ hlas zněl jakoby zdálky a trvalo mi notnou chvíli, než mi došlo, komu vlastně patří, a že se sem dost nehodí. Pomalu jsem otevřela jedno oko pak druhé, následovalo zjištění, že jsem usnula i s brýlemi na nose, protože obraz, který se mi naskytl, byl překvapivě ostrý. Ještě párkrát jsem zamrkala

„Lucy? Co tady děláš? Kde je…“

„Louis?“ doplnila mě bez zaváhání, „Jel něco vyřídit do města, volal mi hned včera večer. Sakra ten Harold bude asi pěknej deviant, měl štěstí, že jsem tam nebyla, já bych mu ukázala…“ Lucy přimhouřila oči a zatnula pěst, vypadala jako před vstupem do boxerského ringu. Musela jsem se usmát. Převzala jsem od ní tác s croissantem a pomerančovým džusem. Byla jsem dost vyhladovělá a džus mi dodal energii, hned jsem si cítila mnohem lépe, a to nejen díky snídani, ale hlavně kvůli Lucy, která mi během snídaně líčila, kterak včera vybírala svatební dort, obě jsme se nasmály a já zapomněla na útrapy včerejšího dne, což bylo jediné rozumné řešení.

Po snídani jsem se skočila osprchovat a Lucy odjela zpět do města, kde měla řešit další povinnosti nevěsty. Najedená a umytá jsem se cítila hned mnohem lépe, a to co se včera (ne)stalo, mi přišlo už jen jako mlhavý sen. Měla jsem tedy čas pořádně si prohlédnout dům, byl krásně zařízen. Nebyl ani příliš moderní, ani příliš zastaralý, všechno působilo kompaktně a příjemně, cítila jsem se tam opravdu dobře. Když jsem po schodech sestoupila do přízemí a našla kuchyň, napadlo mě, že bych mohla Louisovi připravit něco k jídlu, a tak jsem se pustila do práce. Rychlým pohledem jsem oskenovala vnitřek ledničky, mé srdce zajásalo nad tím, když jsem zjistila, že budu moc uvařit těstoviny se sýrovou omáčkou a opékanou slaninou. Zrovna jsem si prozpěvovala s rádiem další z mých oblíbených písní, když se od dveří ozvalo odkašlání: „Tedy, tohle je snad nejhezčí příjezd domů za poslední roky.“ Louis se usmíval od ucha k uchu a mířil ke sporáku. „Nádherně to voní,“ pak se podíval na mě a trochu zvážněl „jsi v pořádku?“

„Jsem, neboj, díky tobě,“ usmála jsem se na něj.

„Bylo to výborné,“ smál se na mě Louis z druhého konce masivního dubového stolu a olizoval se až za ušima.

„Prosím tě, obyčejné těstoviny, už jsi určitě jedl lepší,“ mávla jsem rukou, ale jeho poznámka mě hřála u srdce. Připadala jsem si s ním skvěle a v bezpečí.

„Víš, napadlo mě to už dřív, ale po tom včerejšku…“ Louis se na židli nepatrně ošil, ale stále se mi díval do očí „uvědomil jsem si, že se tě musím zeptat. Nechceš se sem nastěhovat?“ Poslední slova řekl polohlasně, jakoby se bál odmítnutí. Netušila jsem, že někdo takový jako on se bude bát odmítnutí, natož od někoho jako jsem já. Trvalo delší dobu, než můj mozek jeho slova zpracoval a má mysl si stihla uvědomit, co mi tu vlastně nabízí. Vždyť on, ten úžasný muž, Louis, nabízel mi společný život, a to se neznáme nijak dlouho.

„Promiň, neměl jsem to na tebe tak vybalit, není vhodná doba, asi je to na tebe brzy…“ znovu se na židli nepřirozeně zavrtěl.

„Ne, tedy, ano, tedy ano chci se k tobě nastěhovat, možná by někdo řekl, že je to brzy, ale hrozně ráda,“ vykoktala jsem a nějak se mi podařilo poskládat něco, co se hluchému mohlo zdát jako smysluplná věta.

„Vážně? Tedy… tak to je báječné,“ rozkřikl se Louis, jediným prudkým pohybem se zvedl od stolu, ani jsem se nenadála a už byl u mě a mačkal mě v náručí. Jako vždy mi v jeho náručí bylo neskonale dobře, přitiskla jsem se k němu a vdechovala tu úžasnou vůni, která ho obklopovala.

Po delší pauze (ano, vím a omlouvám se) jsem přidala další díl. Z nějakého mně neznámého důvodu se mi moc nelíbí (já možná vím proč:D), ale i tak ho chci zveřejnit a znát váš názor:) proto prosím napište komentář, co si o tom myslíte. :) Jinak chci samozřejmě všem stálým čtenářům, hvězdičkářům i komentujícím ze srdce poděkovat. A mám špatnou zprávu, protože se nám povídka chýlí ke konci...