Ano šéfe?! (CZ Louis Tomlinson story)

8. Vyklepaná jako patnáctka

Zbytek dne se tak zvláštně vlekl, šéf nevystrčil ze své kanceláře ani nos, natož snad abych měla možnost spatřit ho v celé jeho kráse. Když už bylo celkem pozdě, vypnula jsem počítač a vydala se na cestu k domovu. Tak nějak jsem nevěděla, co si mám vzít večer na sebe, ani jsem netušila, jestli je to vůbec rande, spíš se mě chce asi zeptat na něco ohledně Beth. Proto jsem zvolila něco mezi elegancí a klasikou. Volba padla na klasické světle modré džíny a pudrovou košili s jemnou krajkou na rukávech a límečku, vše jsem doladila balerínami ve stejné barvě a vlasy tentokrát jen pročesala a nechala volně padat kolem obličeje. Nebyla jsem na to zvyklá a přemýšlela jsem, jestli mi to brzy nezačne vadit. Nestihla jsem o tom však moc přemýšlet, protože se ozvalo zaklepání na dveře. Ve zmatku jsem koukla na hodiny, bylo to tak, ručičky ukazovaly pár minut po šesté. Nesměle jsem otevřela dveře a s potěšením uviděla Nialla s úsměvem od ucha k uchu. Měl na sobě černé kalhoty a pěknou košili se zvláštním vzorem, který jsem za okamžik měla tu možnost prozkoumat zblízka. Niall se ke mně naklonil a lehce mě líbnul na tvář. „Ahoj, moc ti to sluší.“ „Díky,“ stihla jsem jen šeptnout a opět jsem cítila, jak rudnu, sakra to přece nemůže myslet vážně. Vzal mě za ruku a doprovodil k autu, které ovšem neřídil on, ale jakýsi muž v černém, který nebyl vůbec vidět. Jelikož jsme jeli skoro tak, jako bychom ono auto ukradli, nestihli jsme si v jeho útrobách říct skoro nic, kromě toho, jak se máme. Auto zastavilo u jedné z nejdražších restaurací ve městě, Niall mi galantně otevřel dveře, nabídl mi rámě a doprovodil mě až k našemu stolu.

 Večeře byla vynikající a probíhala jako ve snu, aspoň mi to tak připadalo. Bavili jsme se o všem možném, Niall hodně cestuje a já jsem ráda poslouchala jeho vyprávění zábavy a někdy i nebezpečí plných historek. Smála jsem se, někdy možná až moc na hlas, ale jemu to evidentně nevadilo, měl krásné modré oči a já brzy zapomněla na to, že bych se měla cítit nějak nepříjemně nebo nepatřičně vedle někoho takového jako je on. Řidiči už při cestě do restaurace zdůraznil, že na nás nemusí čekat. Ráda jsem se po 3 chodové večeři prošla. Niall mě celou cestu držel za ruku. Těsně u mého bytu se stočila řeč zvláštním směrem: „To byl tvůj šéf? Ten u tebe v kanceláři?“ Optal se Niall a vyčkávavě mě pozoroval. „Jo, no vlastní tu firmu teprve pár dní, ale už tam dělá velké změny, uvidíme, jak dlouhé to bude mít trvání, je hrozně mladý,“ nestihla jsem dopovědět myšlenku. „Kouká na tebe tak zvláštně,“ skočil mi Niall do řeči. Mávnu rukou: „to každý, myslí si, že jsem divná, ale už jsem si zvykla.“ „Nevím, přijde mi v tom ještě něco, ale divná určitě nejsi. Mně ses líbila hned, jak jsi mi vrátila tu peněženku, je na tobě něco hrozně zvláštního.“ V tu chvíli nevím, kam s očima, nejradši, bych se provrtala do západní Číny. „Já, už budu muset jít,“ řeknu a vyprostím svou ruku z jeho sevření. Niall se jen usměje a mávne: „Ahoj, uvidíme se.“ Mává na mě ještě, když se otočím od vchodových dveří. Do bytu vpadnu jako hurikán a rychle zavřu dveře. Nevím, co to do mě vjelo, je milý, je hezký a já dělám, jak vyklepaná patnáctka. Sakra, co mi zabránilo v tom ho políbit. Snažím se najít vhodnější vysvětlení než to, že jsem utekla kvůli Louisovi a měla pocit, jako bych ho snad podváděla. Ach Kate, ty malá naivko, můžeš být ráda, že se vůbec někomu takovému jako je Niall líbíš a ty si hned budeš myslet na Louise. V duchu si vynadám do hloupých kačen, hus a různé jiné drůbeže. Před usnutím však vidím před očima stále jen obrázky Louise v modrém saku.