Ano šéfe?! (CZ Louis Tomlinson story)

4. Kate je zase na zemi

Stěhování nikdy nebylo mou oblíbenou činností, jednu výhodu ale má, člověk během něho zjistí, kolik krámů nepotřebuje, a tak je prostě může vyhodit. Díky tomu jsem zjistila, že to není tak hrozné a většina krámů na mém stole překážela prostě jen proto, že jsem je nevyhodila, a to i přesto, že jsem je nepotřebovala. Nakonec mi stěhování trvalo asi jen 2 hodiny, a to včetně 3 cest s krabicí a lehkého zabydlení se v nové kanceláři. Musela jsem uznat, že tahle kancelář byla opravdu jiná liga, velká okna, plno světla, výhled přímo na centrum města, prostor, krása, tedy když pominu ten šílený umělohmotný fíkus, který se krčil v rohu a vypadal, jako kdyby ho přejel kombajn. Ten půjde pryč hned, zhodnotila jsem a donesla ho ke kontejneru, a v duchu si plánovala, jak okno zaplním orchidejemi, které se mi dařilo pěstovat velmi úspěšně.

Seděla jsem u stolu, tak nějak jsem neměla co na práci, čučela jsem do počítače a přemýšlela, co tady tak Angela celé dny dělala za „práci“. Když už nuda dostoupila svého vrcholu, vrhla jsem se na přerovnávání kartotéky podle abecedy, věděla jsem, že Angela nebyla žádný myslitel, ale když jsem zjistila, že byla schopná zařadit písmeno D za G, už jsem si o její inteligenci nedělala žádné iluze. Zabralo mi to celkem dost času, za což jsem byla ráda. Zrovna jsem klečela na zemi a přebírala písmeno R, když se otevřely dveře do šéfovy kanceláře, musel přijít velmi brzy, nebo zrovna v době, kdy jsem stěhovala krabici. Jen co mě uviděl na zemi, začal se smát „Vážím si Vaší úcty Kate, ale klečet přede mnou nemusíte.“ „To já jen tak ze zvyku,“ snažila jsem se zachovat chladnou hlavu a zavtipkovat, bohužel při vstávání se mi smekla noha a já spadla přímo na Louise, který mě pohotově zachytil, hm člověk by neřekl, kolik má takový fešák síly a postřehu. „Jste v pořádku?,“ optal se, „Jo já se moc omlouvám, jsem jen nešikovná,“ pohlédla jsem na něj, do jeho krásných očí, byly milé, něžné, vůbec se nehodily k šéfovi velké korporace. Neschopnost zaplavila celé moje tělo, neschopnost přestat na něj zírat, neschopnost vyprostit se z jeho náruče, neschopnost opustit jeho osobní prostor. Nevím, jak dlouho jsme na sebe zírali, ale řekla bych, že až moc dlouho do té doby než se Louis vzpamatoval. Pustil mě ze svého náručí, ve kterém bych v tu chvíli byla ochotna i zemřít „No, musím si ještě něco zařídit tak zítra Kate,“ pronesl polohlasně a upravujíc si sako, odebral se směrem z kanceláře.

 Ještě notnou chvíli jsem tam stála, zírala na dveře a v hlavě si přehrávala tu událost pořád znovu a znovu. Jeho svalnaté paže, pevný hrudník, tu omamnou vůni… z toho všechno se mi motala hlava, asi bych tam stála jak ten patník ještě sto let, kdybych nezaslechla ječivý hlásek Norah, „Iiiiiii, tedy Kate, ty se máš, je to tu božíííí a ten výhled.“ Vytrhla mě z mého tranzu rychlostí téměř nadzvukovou a já jen sledovala, jak se točí na vysokém křesle, jako malé dítě. „Jo, máš pravdu, ten výhled stojí za to, ale ještě pořád se jen zabydluju.“ „A šéf taky není k zahození co,“ usmála se na mě potutelně a laškovně mrkala „úplně to vidím, já bych se na něj vrhla, strhla z něj to sako a…“ „A to mi stačí,“ zarazila jsem jí dřív, než se stihla na křesle rozpustit a udělat mi tam velký flek. Norah se zatvářila uraženě, ale když odcházela z kanceláře, už měla zase ten blažený výraz, a já doufala, že narazí do dveří, aby se aspoň trochu probrala.