Ano šéfe?! (CZ Louis Tomlinson story)

14. Sedni si na ten kaktus

Ve dveřích se objevila kudrnatá hlava, no potěš koště, ten tady opravdu chyběl.

Napřímila jsem se v očekávání útoku: „Co chceš,“ štěkla jsem na něj nenávistně.

Harry ladně překlenul vzdálenost mezi dveřmi a stolem: „Onehdy na galavečeru jsi říkala něco o tom, že víc než o mě stojíš o to, sednout si na kaktus. Kate, ty víš, jak já nesnáším odmítnutí,“ zašklebil se a vytáhl ruku, kterou měl dosud schovanou za zády, v ní držel květináč s kaktusem převázaný kolem dokola mašlí. „Tak prosím, chci se kouknout, jak si raději sedneš na kaktus, než aby ses mnou, jak ty říkáš „dala oblbovat“.

Zírala jsem na něj jak zjara, to snad nemyslí vážně, zvedla jsem se a nakráčela přímo k němu a založila si ruce na prsou: „Běž radši blbnout hlavy stážistkám, ty ještě totiž netuší, co jsi zač.“

„No, podívejme se, někdo nám tady vystrkuje drápky, ale to vůbec nemáš proč,“ zašklebil se Harry a blýsknul po mě očima, „nejsem ti dost dobrý?“ „Však jsem viděl, jak se na něj díváš,“ pohodil hlavou k ředitelně, „můžu tě, ale ujistit, že on o tebe nestojí,“ přiblížil se až těsně ke mně a surově mě uchopil za zápěstí.

Kaktus mi vrazil do ruky a odkráčel stylem anglického lorda ven. Měla jsem co dělat, abych se vzpamatovala, tenhle Styles byl ještě o dost nepříjemnější než ten, kterého jsem si myslela, že znám. Zkoprnělá jsem si sedla na židli a přemýšlela o tom, co se to tady vlastně odehrálo, třeba mu hrabe, pomyslela jsem si, ale špatný pocit z posledních pár minut mi i přes zlehčování situace stále svíral hrdlo, navíc zápěstí nepříjemně pálilo a já cítila, že zítra tam bude modřina jako hrom.

 Vzpamatovávala jsem se jen těžko, potřebovala bych studenou sprchu, kafe, které jsem připravovala pro šéfa, mě jen těžko vracelo do reality. Zaklepala jsem na dveře a nesla kávu, musela jsem dávat obzvláště velký pozor, protože se mi hrozně klepaly ruce, byla jsem ráda, když jsem kávu konečně dopravila na místo určení.

Koutkem oka jsem pohlédla na šéfa, sakra, poloseděl pololežel na židli a na sobě jen košili, kousla jsem se do rtu. Asi jsem vědma, protože přesně tohle bylo přece v tom mém snu.

„Kate, obtěžuje vás takhle často?“ optal se Louis a stále zíral z okna.

„Prosím?“ netušila jsem, o čem to mluví, ale mimoděk jsem zabloudila pohledem na své zápěstí.

„No, myslím toho kudrnatého kluka, Harry myslím, že se jmenuje, na té slavnosti na vás byl opravdu hrubý.“ Uff, už jsem si myslela, že nějakým způsobem viděl, či slyšel, co se stalo před chvílí. Přemýšlela jsem jak zaobalit fakt, že bychom nejradši jeden druhého poslali do věčných lovišť:

„No, on, my, jen se nemáme moc v lásce.“

Louis se zamračil a pohlédl na mě: „slibte mi Kate, že jakmile to přeroste v něco většího než je zdrávo, okamžitě mi to řeknete.“

Neznatelně jsem kývla „Ano šéfe, ale opravdu si myslím, že to nebude potřeba.“

Louis si usrkl z šálku a mrkl na mě: „káva je ale naprosto vynikající, tak mě napadlo, nestihli jsme si ani pořádně popovídat, myslím na té sobotní akci. Rád bych vám to vynahradil, ale hlavně sobě. Nechcete zajít dnes na večeři?“

Uvažovala jsem nad jeho slovy a hlavou se mi honily obrázky jeho a Loly, Loly po jeho boku, Lolyin jazyk v jeho hlavě, Lolyiny nohy obtočené kolem Louise. Zamrkáním jsem vyhnala ty nechutné imaginace z hlavy a řekla si, že jestli Louis stojí o to být se mnou, nebudu se ohlížet na nikoho, i já si snad zasloužím trochu té pozornosti.

„Ráda,“ kývala jsem hlavou.

„Skvělé, tak v sedm vás vyzvednu,“ rozmáchl se Louis, tak mohutně, až vylil na béžový koberec nedopitou kávu.

Okamžitě jsem se jala to uklízet, ale Louis mě pohybem zastavil: „To nechte, to se vsákne.“ V tu chvíli jsme byli smíchy mrtví oba.

Komentáře potěší :) Pac a pusu Kexisek