Ano šéfe?! (CZ Louis Tomlinson story)

16. Moje košile ti sluší

Je zvláštní jak jeden večer může všechno změnit, ještě včera jsem se do práce netěšila a doufala, že se stane cokoliv, jen abych tam nemusela a dnes? Dnes bylo všechno jiné, těšila jsem se, až uvidím Louise, ale zároveň ve mně přece jen hlodal červík pochybností, jak se ke mně bude chovat za denního světla a v práci.

Aby červíka nebylo málo, bylo mi dopřáno té pocty strávit cestu výtahem s Harrym, který se mezi zavírající dveře narval takřka na poslední chvíli. Přála jsem si, aby tam uvízl, ale bohužel se tak nestalo.

Všiml si mě, až když jsem zuřivě mačkala tlačítko s číslem požadovaného patra: „Čau, Kate.“

Konsternovaně jsem na něj pohlédla, páni on mi řekl větu, aniž si do mě rýpl, no nakonec proč ne, oplatila jsem mu stejně: „Čau, Harry,“ vida opravdu květnatá konverzace.

Celou cestu výtahem si mě prohlížel, bylo to dost nepříjemné, přemýšlela jsem, co za tím může být, ale napadlo mne akorát to, že chystá nějakou větší akci.

„Vypadáš nějak jinak,“ pronesl polohlasně, když jsme vystupovali z výtahu. Než jsem stačila nasadit ten správně zmatený výraz, už byl Harry v nedohlednu. Sakra, o co mu zase jde, musím si na něj dát větší pozor.

Při příchodu do kanceláře na mě čekala na stole krásná růžovo-bílá orchidej, v květináči byla zapíchnutá dárková kartička s nápisem: „Za krásný večer“.

Při pohledu na ní mou tvář ovládl úsměv. Rozhodla jsem se k rychlé akci a uvařila hrnek cappuchina, díky své zručnosti se mi podařilo do pěny vytvořit srdíčko. Zaklepala jsem a otevřela dveře, došla jsem až ke stolu ale neviděla jsem nic jiného než prázdnou kancelář. S povzdechem jsem se chtěla otočit, když mi někdo zakryl oči, jak jsem se lekla, vyjekla jsem a celý obsah šálku jsem na sebe vylila.

„Je, Kate promiň, chtěl jsem tě jen překvapit,“ breptal Louis a sjížděl mou politou garderobu, káva už se stihla pěkně vsáknout a udělat na oblečení krásně tvarovaný flek. Tričko se začalo bezvadně lepit k tělu. Bylo by to dost nepříjemné, i kdybych byla dokonalá, natož takhle, když jakékoliv opnutí na mém těle vytvářelo, dle mého názoru jitrničkový efekt.

„Kate neopařila ses, moc mě to mrzí já…“

„Ne, všechno dobrý, jen asi nevypadám teď moc reprezentativně,“ mrkla jsem na něj.

„Musíš si to sundat,“ rozhodl Louis bleskově. „Ale já nemám nic jiného na sebe.“

Louis se začal přehrabovat ve stole „Mám tady náhradní košili, pro podobné případy,“ usmál se a podával mi pěkně drahou bílou košili, „hned si to převleč,“ nakázal mi.

„Díky,“ řekla jsem a mířila do své kanceláře.

 Ve chvíli, kdy jsem si oblíkla Louisovu košili, jsem se cítila báječně, voněla jako on a díky ceně a materiálu byla neskutečně příjemná. Zároveň ale při pohledu do zrcadla jsem litovala svého rozhodnutí vzít si dnes neonově oranžovou podprsenku, která pod košilí přímo bila do očí.

Louisova hlava se objevila ve dveřích zrovna, když jsem kontrolovala tu katastrofu ze všech možných úhlů. Když jsem ho spatřila, neubránila jsem se zčervenání a založení rukou na prsou.

Louis se usmál a kráčel pomalu ke mně: „Právě jsem přestal litovat, že jsem tě polil, moc ti ta moje košile sluší.“ Tušila jsem, že více rudé barvy do tváří než jsem měla v tu chvíli, asi už nikdy nenasbírám. Louis se začal nebezpečně přibližovat, jeho ruce vzali límeček košile a začaly ho pomalu upravovat do správného tvaru.

Já v tu chvíli mohla v klidu sledovat Louisův dokonalý vzhled a střapaté vlasy, kousla jsem se do rtu, byl tak blízko. Najednou ho přestala zajímat úprava mé (jeho) košile a přitiskl své rty na mé. Líbal snad ještě krásněji než v mých necudných snech a mně se podlamovaly nohy.

Asi bych se propadla do nekonečného vesmíru plného medvídků, srdíček a jiných zaláskovaných kravin, kdyby se ode dveří neozval hlas.

„Ehm, pardon, netušil jsem, že máte práci,“ hrdelní zvuk nepatřil nikomu jinému než Harrymu, a na slově práce si dal opravdu záležet. Lekla jsem se jako nikdy, už jsem čekala, že Louis odskočí a bude se snažit trapnou situaci nějak zamluvit, leč nestalo se tak.

V klidu nechal jednu ruku položenou na mém boku: „V pořádku Stylesi, já vám ty podklady hned pošlu,“ promluvil chladně a mávnutím ruky poslal Harryho pryč, ten zmizel jak pára nad hrncem a na tváři měl zvláštní výraz.

„Ale teď, budou to vědět všichni,“ kníkla jsem.

„A tobě to vadí Katě?“

„Mně ani ne, ale myslela jsem, že ty bys nechtěl, aby se to vědělo.“

„Kate, je pravda, že je dost brzy a já nejsem ten typ, který hned říká: miluji tě, ale ty jsi nejzajímavější osoba, jakou jsem kdy poznal a pokud to takhle mělo být,“ pokrčil rameny a prohrábl si vlasy.

„Jdu poslat Stylesovi ty podklady, nebo se zblázní,“usmál se a zmizel u sebe v kanceláři.

Doufám, že se líbí, komentáře prosím:) díky