Ano šéfe?! (CZ Louis Tomlinson story)

5. Popový trumbera je ve městě

Kroutila jsem hlavou ještě při cestě domů, ne jen nad tím, co všechno se dnes přihodilo, ale i nad Norah. Pravda celkem mě pobavila, ale taky mi připomněla, že na někoho takového jako je Louis já nikdy mít nebudu. V tu chvíli se mi rozezněl v kabelce mobil, ještě že je tak malá, takže jsem ten stroj vyřvávající písničku Primadona, našla v celku hravě.  „Ano Beth?“ hlesla jsem do telefonu, když jsem si přečetla popis volajícího na display. „No, neříkáš to moc nadšeně,“ urazila se hned na začátku konverzace „mám pro tebe super novinku.“ „Nepovídej, koho ze slavných osobností jsi svedla tentokrát?“ optala jsem se s hraným zájmem a snažila se nevnímat hluk městské dopravy. „O to nejde, chtěla jsem…“ Beth mluvila dál, ale já ji najednou přestala poslouchat, protože jednomu individuu v kapuce přede mnou vypadla z batohu peněženka, nechala jsem Beth ať si klábosí (vždy je to na dlouho) a zvedla portmonku ze země a zaťukala tomu v mikině na rameno. „Ehm promiňte, něco jste asi ztratil,“ řekla jsem a podávala mu peněženku, která vypadala velmi draze a našlapaně hotovostí. Vzhledem ke kapuce naražené až tam, kam slunce nesvítí, jsem viděla jen pár modrých očí, blonďatý rozcuch a spoustu bílých zubů, co se právě seskupily do úžasného úsměvu. „Díky moc, jste zlatá, jak se můžu revanšovat?“ optal se a začal se hrabat v peněžence. „Je, to vůbec, rádo se stalo,“ mávla jsem rukou a cupitala (pokud se to tak dá nazvat u někoho jako já) pryč, ale měla jsem pocit, že mě ta osoba ještě dlouhou dobu sledovala. Za chvíli jsem se málem plácla do čela, když jsem zjistila, že jsem vlastně telefonovala (naštěstí si Beth vystačila sama) a přiložila jsem telefon znovu k uchu. „…no a tak mě napadlo, že bys mohla jít se mnou?“ Přemýšlela jsem jakým způsobem vysvětlit to, že jsem jí teď dobrých 5 minut neposlouchala „Promiň je tu hrozný hluk, můžeš mi to zopakovat, ale nějakou zkrácenou verzi prosím,“ zažadonila jsem. „No, prostě ten popový trumbera, je kus a hrozně se mu u nás líbí, no spíš já se mu líbím hihi, a tak mi dal pár lístků na svůj soukromý koncert a prý mám vzít někoho sebou, tak půjdeš se mnou?“ V duchu jsem si představovala onoho popového trumberu, jak flirtuje s naší královnou krásy a znechuceně se otřásla. „No já mám ještě nějakou práci…“ snažila jsem se zamluvit to, že se mi tam vůbec nechce. „Nekecej Kate, znám tě jako svý boty, a proto ti narovinu říkám, že žádné výmluvy neberu, neříkej, že nemáš nic na sebe, ty černé šaty, co si měla na promoci, ti hrozně slušely. Takže tě čekám v 8 před klubem Fair a jestli nepřijdeš, tak si mě nepřej.“ Štěkla do telefonu a pro jistotu abych jí nestihla odporovat, rovnou zavěsila. Chvíli jsem ještě konsternovaně šla s mobilem u ucha, až po pár minutách jsem ho vrazila zpátky do kabelky. Kdybych se mi tam chtělo, jako se mi tam nechce, povzdechla jsem si, ale to už jsem otvírala dveře svého bytu, který mě vždy vítal s otevřenou náručí. Kabelku jsem švihla do kouta a sebe na postel, zírala do stropu a přemýšlela, jestli jít nebo nejít, ale už dopředu jsem znala odpověď, a to takovou, že půjdu. Ne kvůli sobě, má maličkost by nejradši zapadla na gauč s dobrou knihou, ale kvůli Beth, která mi už tolikrát pomohla a zvedla náladu a hlavně proto, že vím, že bych si to pěkně vypila, kdybych nešla.