Ano šéfe?! (CZ Louis Tomlinson story)

12. Den plný slz

Ačkoliv jsem celou noc prospala stylem člověka v komatu, probudila jsem se zničená, vyždímaná a totálně na dně. Šaty byly zmačkané, líčení rozmazané po celém obličeji a vlasy poletovaly kolem hlavy v neuspořádaných chumlech.

Ráda jsem byla jen za to, že mám celou neděli na to se vzpamatovat. Převlékla jsem se do domácího oblečení, které se skládalo z trička s Mickeym a teplákových červených kalhot. Mokrým hřebenem jsem lehce zkrotila vlasy a rozmazané šminky vzali za své s pár tamponky a odličovačem. Jelikož už bylo téměř poledne, rozhodla jsem se špatnou náladu zahnat chvílemi u plotny.

Přinesla jsem pár vajíček a udělala omeletu, k ní jsem uvařila misku zeleniny. Sedla jsem si ke stolu a snažila se do sebe nasoukat pár soust, přišlo mi, že ale žvýkám nějakou podivnou hmotu, zdálo se to i dost přesolené. No jistě, bodejď by ne, když si do toho brečím. Švihla jsem omeletu do koše a se zeleninou jsem se vydala do svého útočiště v podobě postele a knihy. Nevím, ve které fázi čtení jsem znovu usnula, ale probudil mě domovní zvonek.

S nechutí vegetariána k masu jsem se vyhrabala z postele a přesunula své těžiště ke dveřím. V kukátku jsem spatřila Nialla, chvíli jsem přemýšlela, jestli mám dveře otevřít, ale nakonec jsem nad tím mávla rukou a sáhla po klice.

„Ahoj Kate,“ usmíval se Niall a vetřel se dovnitř, najednou se zarazil „co se ti stalo?“ prohlížel si mě od hlavy k patě a já se mu nedivila. Musela jsem s oteklými víčky a rudýma očima doplněnými kruhy vypadat, jako když mě přejel tank a ještě couvl. Uválené domácí oblečení mému vzezření rozhodně nepomohlo.

Mávla jsem rukou: „To by bylo na dlouho,“ a uvedla  Nialla do kuchyně. „Dáš si něco k pití?“

„Já nic nechci Kate, jedinou věc, kterou chci, tak asi nemůžu mít,“ řekl a postavil se přímo přede mě.

„Tak to jsme na tom stejně,“ pokrčila jsem rameny, ale cítila jsem, jak se mi do očí opět derou slzy.

„Prosím Kate, nebreč, ničí mě to, tě takhle vidět, mám odejít?“ zeptal se, ale já ho nedokázala poslat pryč. Byla jsem ráda, že ho vidím, že vidím někoho, komu na mně nejspíš záleží, Niall se tvářil ztrápeně a velmi pomalu, jako by se bál, že ho odstrčím, mě objal. Neměla jsem sílu na nic než si opřít hlavu o jeho rameno, byla jsem ráda, že tu se mnou je. Cítila jsem se lépe, mnohem lépe.

Niall zůstal až do večera, seděli jsme na posteli a Niall mi vyprávěl, jaké jsou slasti i strasti života popového zpěváka. V jeho přítomnosti jsem se příjemně uvolnila a některé historky mě i rozesmály, takže když okolo 11 hodiny odcházel, byla jsem v mnohem lepším rozpoložení.

„Kate,“ otočil se, když stál ve dveřích „mám u tebe šanci?“ Okamžik mi trvalo, než mi došlo, o čem to mluví, ale jakmile jsem pochopila, cítila jsem, jak rudnu, ale i přes rozpaky, které jeho dotaz vyvolal, jsem byla schopná přikývnout. Proč vlastně ne, Louis má Lolu a trápit se pro něco, co nezměním, nemělo smysl. Bylo vidět, jak velkou jsem mu tím jedním pohybem udělala radost.

Chytl mě za ruku: „Rád si počkám,“ usmál se, políbil mě na tvář a ještě na schodech jednou zamával. Když jsem uléhala do postele, má nálada byla o poznání lepší, než když jsem se probudila, ale to že musím zítra do práce a znovu tam uvidím Louise. Z toho pomyšlení mi nebylo dvakrát příjemně.

Ahoj, prosím pokud někdo čte, aby zanechal komentář, co si o povídce myslí. Díky moc Kexisek