Ano šéfe?! (CZ Louis Tomlinson story)

35. Útok pobřežní hlídky

Druhý den po snídani jsme se rozhodli vyrazit opět na pláž, kluci šli napřed a prohlašovali něco o tom, že holkám to dlouho trvá. S Lucy jsme to vzaly sportovně, byly jsme rády, že můžeme po cestě v klidu poklábosit. Zase jsem si mohla vyslechnout ódy na to, kterak je Liam skvělý a dokonalý. Bylo hezké sledovat, s jakým zaujetím mi o něm Lucy vypráví, v očích jí řádily jiskřičky radosti a rozhazovala rukama tak vehementně, že při tom málem srazila z kola staršího cyklistu.

Snažila jsem se jí poslouchat, ale moc mi to nešlo, cestou jsem lustrovala pohledem všechny ty dokonalé holky, které se tu procházely v titěrných plavečkách a s náležitou pýchou vystavovaly své přednosti (mnohdy jistě umělé). Čím více jsme se blížily na pláž, tím méně se mi tam chtělo, bylo tam mnohem více lidí než včera a já měla pocit, že na mě všichni zírají. Raději jsem se víc zakuklila do šátku a tašku přehozenou přes rameno jsem přitiskla více k tělu.

 „Vidíš někde kluky?“ optala se Lucy a lustrovala pohledem pláž s placatícími se lidmi.

„To jako fakt? Vždyť víš, jak na tom jsem,“ zašklebila jsem se a snažila se brýle natlačit blíž k očím (jasně, už delší dobu potřebuji silnější, ale komu by se tam chtělo).

Lucy ledabyle mávne rukou, zaostří a rychle mě táhne někam napravo. Zaregistruji jen 4 stojící postavy, které díky tomu, že se přibližujeme, začnou dostávat zřetelnější obrysy. Poznám v nich Liama s Louisem jsou v družném hovoru s něčím ženského pohlaví. Když se dostanu blíž dojde mi, že ty dvě nádhery by mohly z fleku účinkovat v seriálu pobřežní hlídka.

„Ahoj, no to vám to trvalo,“ šklebí se na nás Liam, „tohle je Melanie a Jessica, chtějí abychom si s nimi zahráli volejbal.“ Kývne směrem k těm dvěma medůzám, které náš příchod evidentně moc nepotěšil.

Jessica si mě prohlíží víc než pohrdavě a Melanie tázavě hledí na Louise. Lucy v celku pohotově kýve, však taky proč ne, na tělocvik byla dobrá vždycky.

„Já vám radši budu fandit,“ špitnu. Při představě mě na hřišti, kde bych měla v tomle vedru ladně pohopsávat a vybírat míče se mi udělá mdlo.

„Vážně nechceš jít?“ nakloní se ke mně Louis a já jen zatvrzele zavrtím hlavou.

 Jesicce tím zřejmě udělám velkou radost, a tak se všichni přesuneme kousek stranou na místo, kde je něco jako hřiště. Rozprostřu si deku vedle postraní čáry a zaujatě sleduji vývoj utkání. Hraje se 3 na 3, protože holky sehnali ještě jakéhosi Fernanda.

Vzhledem k jeho pohybům během hry a tomu, kam se dívá, mám ale spíš pocit, že hraje kvůli Liamovy. Je to celkem vtipné pozorovat. Celkově ve mně hra vzbuzuje velmi protichůdné pocity, fandím týmu, ve kterém je Louis, ale problém je, že je tam s ním i Jesicca.

Vždy, když dají bod, vidím, jak se na Louise dívá a ty její rádoby nenápadné doteky. Mám chuť zajít do nejbližšího obchodu se zbraněmi. Zároveň sledovat Louise při hře je něco tak úžasně dokonalého, že bych si přála, aby to někdo natočil a já se na to mohla dívat až do konce života.

Ostré slunce pálí a paprsky se odráží od kapiček potu na jeho dokonalém těle. Při každém pohybu sleduji, jak se mu napínají nejrůznější svaly (o některých jsem ani nevěděla, že existují). Můj pohled je natolik konsternovaný a mé podvědomí natolik zabrané do té nádherné scenérie, že si málem nevšimnu, že už je konec.

Sakra ani nevím, kdo vyhrál, no nevadí, tleskám jako zběsilá a gratuluju oběma týmům, však je to sportovní. Ačkoliv některým jedincům, bych nejradši vyškrábala oči. 

Když se pomalu balíme a vracíme do hotelu na oběd, všimnu si Jessici, která se přitočí k Louisovi. „Bydlím v hotelu Rosa Nautica, pokoj 140, jestli budeš chtít stav se.“ No tak to už je vrchol, stojím jako přibytá…

„Promiň, ale já jsem zadaný.“ Odmítne Louis, je zdvořilý jako vždy.

„Nekecej a kde máš tu svou přítelkyni?“ opáčí nevěřícně Jessica. Radši se neotáčím, protože to nechci vidět.

„No přece tady,“ slyším, jak se Louis usměje a pak mě chytí za bok a přitáhne si mě k sobě. Pohled, který si s Jessicou vyměníme je více vševypovídající.

Její je tedy z převážné většiny znechucený, udivený a totálně konsternovaný. Můj přechází od vzteku, přes smutek až k totálnímu odevzdání. Myslím, že kdejaký psycholog by se v této pocitové polévce rád vykoupal.

Jessica se rozloučí velmi vlažně, chytne Melanii za loket a za chvíli po nich není vidu. Slechu ano, protože koutkem ucha postřehnu něco o brýlatých ošklivkách. Celý zbytek dne mám o čem přemýšlet a jsem až přespříliš zamlklá, radši předstírám, že si čtu knížku, ale poněkud zapomínám obracet listy. Pokud jsem doufala, že si toho nikdo nevšimne, zůstalo to jen mým přáním…

Děkuji moc moc všem čtenářů, komentujícím a hvězdičkářům. Prostě vás miluji, jsem ráda, že se vám povídka líbí a doufám, že se bude líbit i tento díl. Na všechny komentáře jak víte moc ráda odpovím a za všehny budu neskonale vděčná. Pac a pusu Kexisek