Ano šéfe?! (CZ Louis Tomlinson story)

3. Nečekaná nabídka a Harryho teritorium

A zase ty sny… Pořád mě v nich někdo pronásleduje, nebo slyším Stylese jak se mi směje a ukazuje si na mě. Třeba už mi opravdu přeskočilo, připustím si, když se na sebe dívám do zrcadla, hezký pohled to opravdu není. Nevěřícně se měřím od hlavy až k patě a nejradši bych svůj odraz zničila nebo změnila, protože se na mě dívá rozcuchaná zrzka s brýlemi a kily navíc. Prásknu dveřmi od skříně, abych se na sebe nemusela dívat, a vyndám černé tričko, džíny a sako (http://www.polyvore.com/cgi/set?id=125696109). Snažím se zhubnout už nějaký ten rok, ale pořád se nějak nedaří, a čím více se nedaří, tím více je mi na nic. Zvláště, když jsem v práci obklopena lidmi, kteří by z fleku mohli pózovat v časopisech. Vztekle popadnu kabelku a mířím do práce, po cestě zakopávám o všechno možné, od vyčnívajících dlažebních kostek až po lidi.

 Než se dostanu do práce, mám na kontě tak 10 pošlapaných lidí, z toho 5 seniorů s holí, 3 malé děti a 2 kluky, kteří na mě koukali jako péra z gauče.  S pocitem, že je snad nejhorší za mnou, vpadnu do výtahu a oddychuji, jako kdybych před chvílí uběhla minimálně půlmaraton. Než se výtah zastaví ve 4 patře, mám jakous takous chvilku na to se vzpamatovat a s celkem sebevědomým výrazem zamířit do „ředitelny“.

 „Angelo?“ Zaklepu na dveře a snažím se pohledem po místnosti najít asistentku ředitele. Všimnu si ale jen nadměrně uklizeného stolu a toho, že všechny Ageliny věci jsou pryč. Než se stačím zatvářit dostatečně zmateně, vyjde z vedlejší místnosti Louis. „A, už jste tady no tak jen pojďte dál.“ Usměje se, galantně mě nechá vejít první a pokyne, abych se posadila naproti jeho velitelskému křeslu, které vypadá jako z nějaké kosmické lodi, a o které se povídá, že za ni zesnulý ředitel dal celý svůj měsíční plat (nebo to možný byly prémie, které ten měsíc strhnul všem zaměstnancům, aby si chudáček nemusel odtrhovat od úst).

„Potřebuji někoho na místo asistentky, Angela odešla, ehm z osobních důvodů. A vy jste tady personalistka, je tu ve firmě někdo takový, kdo by se na tuto pozici hodil?“ Založil si ruce na prsou a pozorně se na mě podíval. „No, to máte tak, schopných lidí je tady spousta. Ale třeba Britanny z osobního, nebo Michele z komunikací…“ Začala jsem mu narychlo vyjmenovávat potenciální vhodné kandidátky na onu pozici a zároveň přemýšlela, proč Angela odešla nebo „byla odejita“. „Hm, zajímavé, a co třeba vy?“ pozvednul jedno obočí. „No, já bych si vybrala asi spíš Michele,“ pokrčila jsem rameny „je milejší.“ Louisovi začal na rtech pohrávat nezbedný úsměv: „Myslel jsem, zda vy byste o to místo stále Kate?“ „Prosím?“ vydechla jsem udiveně a doufala, že nedostanu tik do levého oka. „Slyšel jsem, že jste velice schopná, komunikativní a máte tu s lidmi dobré vztahy, a takovou osobu já tu potřebuji.“ „Já? Ale, myslela jsem, že sem potřebujete někoho ehm, reprezentativnějšího.“ V tu chvíli co jsem to dořekla, hned jsem toho litovala. Louis se zatvářil velmi nechápavě a pak se rozesmál. „Jste i vtipná, to se mi líbí. Nastoupíte hned.“ Pořád jsem nějak nechápala, oč mu jde, seděla jsem tam jak pecka a snažila se pohledem zjistit, zda to vše není jen takový nemístný žert. Navíc musím říct, že to byl pohled příjemný, vypadal moc sexy a já si podvědomě zakazovala představovat, jak vypadá bez té košile.

Chvíli jsme se tak vzájemně měřili pohledy, „Tak Kate dojděte si pro věci, nová kancelář na vás čeká.“ Trošku prkenně jsem vstala a se slovy „Ano, šéfe,“ se dopotácela ke dveřím. Když jsem je za sebou zabouchla, tak nějak jsem nemohla věřit, tomu co se tam vedle stalo. Přehrávala jsem si ten podivný rozhovor v hlavě pořád dokola, a to i při cestě do mé staré kanceláře. Takže jsem ani moc nevnímala lidi, kteří procházeli okolo mě. Sakra vynosit všechny ty krámy mi bude trvat minimálně půl dne.

Co vlastně dělá taková asistentka ředitele? Nikdy jsem nad tím moc nepřemýšlela a teď mě má vlastní otázka zaskočila natolik, že jsem se zastavila v půlce pohybu. Vždycky jsem si myslela, že asistentka ředitele je jen zástěrka pro to, aby byli dva lidi nablízku a mohli spolu spát a jelikož Pan Bernes nebyl žádný krasavec, dostala za to Angela královsky zaplaceno. V duchu jsem se musela usmát, ale s Louisem by spala každá i zadarmo. Imaginárně si vynadám za to, že mě vůbec něco takového mohlo napadnout, vždyť jak vypadá on a jak vypadám já. Že by první šéf, který asistentku opravdu potřebuje na opravdovou práci? Za cestu do mé kanceláře, mě provázela spousta myšlenek a spousta otázek, na většinu z nich jsem si nedokázala a možná ani sama nechtěla odpovědět. Když jsem dorazila do kanceláře, naskytl se první problém, potřebuji něco v čem přestěhovat věci z bodu A do bodu B, v mém případě, by to chtělo stěhovací vůz, ale jelikož ten by se nevešel do výtahu, budu to muset udělat pěkně postaru, v krabicích. Vzpomněla jsem si, že jsem nějaké krabice zahlédla u editorů. Vydala jsem se tedy na cestu mezi do monitorů zahleděné editory, krabice jsem viděla už z dálky a blahořečila svou vizuální paměť. Začala jsem přebírat různé velikosti a snažila se najít nějakou, která by pojala co nejvíce mých krámů najednou, když se za mnou ozvalo „A hele, odpad v odpadu, málem jsem tě tu přehlédl.“ Ten hlas bych poznala kdekoliv a kdykoliv, „Víš Stylesi, to že se tady vyskytuješ i ty, taky o něčem svědčí,“ řekla jsem a otočila se na něj. Bylo vidět, že jsem ho svou bleskovou reakcí dost zaskočila. Stáli jsme tam tak naproti sobě a vzájemně se měřily nenávistnými pohledy. „Co tady vůbec děláš? Tohle je moje teritorium,“ hýknul Harry. „Tvoje? Teritorium?,“ zopakovala jsem nevěřícně a měla co dělat abych nedostala záchvat smíchu. „No, když už to potřebuješ vědět, stěhuju se,“ nechala jsem prostor pro jeho udivenou tvář, „do větší kanceláře, byla jsem povýšena.“ Pronesla jsem poslední slova s náležitou váhou a odkráčela hrdě tak, jak jen to bylo možné s obří papírovou krabicí v ruce.