Ano šéfe?! (CZ Louis Tomlinson story)

13. Čelit svým představám

Jako ten den se mi do práce nechtělo snad nikdy. Věděla jsem, čemu budu muset čelit, Louisovi, dokonalému Louisovi, jeho očím, ve kterých se topím, kdykoliv do nich pohlédnu. A jeho širokým ramenům, které kdybych uviděla bez košile, určitě bych omdlela. Snad nikdy jsem nekráčela cestu do práce tak pomalu, skoro jako na popravu.

Hlavou se mi míhaly obrazy Louise, obtočeného Lolou, jejich polibek, který jsem jí tak záviděla. A Lolu? Tu bych nejraději vystřelila do jiné galaxie nebo přejela bagrem, přemýšlela jsem, která varianta by mě asi více psychicky uspokojila. Ve výtahu jsem došla k závěru, že bych ji odstřelila do jiné galaxie a na nějaké zapomenuté vyprahlé planetě přejela vesmírným bagrem.

Na chodbě jsem potkala Stylese, nebyl ve formě, to jsem poznala hned, jak jsem pohlédla do jeho hráškově zbarveného obličeje a vykulených očí. V duchu jsem se musela usmát, dobře ti tak hochu. Podíval se na mě poněkud zmateně a rychle zapadnul na pánské záchody.

V kanceláři na mě čekal lísteček s jednoduchým povelem: Kafe a tři vykřičníky. Zakroutila jsem hlavou nejen Styles, ale i pan šéf evidentně nebude dnes schopen podávat stoprocentní výkony.

***

S vařícím šálkem arabské kávy jsem vyrazila k ředitelně, zaťukala jsem a vešla. Louis polosedělpololežel na vesmírné židli, tentokráte bez saka pouze v košili, oči zavřené, vypadalo to, že spí. Položila jsem kafe na stůl a potichu vykročila ven, když jsem měla ruku na klice, ozvalo se „Kate?“

„Ano?“ odvětila jsem a otáčela se za hlasem, malinko jsem se lekla, protože jsem nestihla postřehnout, že se zvedl ze židle a v tu chvíli, když jsem se otočila, tak stál přímo za mnou. Musela jsem čelit svému idolu pěkně zblízka.

„Zlobíte se na mě? Za Lolu?“ pronesl téměř šeptem.

Potlačila jsem nutkání uhnout očima: „Nezlobím, měla bych snad? Mezi námi přece vůbec nic není.“

„Není, ale mohlo by být,“ jedním miniaturním pohybem ubral centimetry z mého už tak omezeného osobního prostoru, „navíc Lola je moje bývalá přítelkyně. Akorát to zatím nedokáže pochopit.“

Přistihla jsem se, že ani nemrkám, abych si mohla užít té chvíle, vidět ho celého takhle zblízka, cítit jeho tělesné teplo, sexapeal, který z něj přímo vyzařoval. Mírné 3 denní strniště vousů, které mu dodávalo mužný vzhled a díky němuž působil starší.

„Není to vhodné,“ jen co jsem ty slova vypustila z pusy, už jsem si v duchu zase nadávala do drůbeže.

Louis se šibalsky usmál: „Kate, zapomněla jste, že tahle firma patří mně? Pravidla vnitřní etikety určuji já, je Vám to jasné?“

„Ano šéfe,“ stihla jsem jen vydechnout, než se přiblížil tak blízko, až se mě dotýkal celým svým tělem. Stejně s jeho tělem se přiblížily i jeho rty, lehce se dotkly těch mých, jen tak ochutnávaly (pravděpodobně ten jahodový lesk, co jsem si dala).

Líbal, krásně, něžně a dlouze, tak dlouze, že půlka mého mozku stačila svíjet v extázi a druhá mi nadávat, co to proboha dělám. Výsledek toho byl, že jsem byla při polibku poněkud prkenná, rukama jsem nemohla absolutně pohnout a nohy jako by se proměnily v želé. Měla jsem pocit, že se každou vteřinou musím propadnout někam do neznáma a taky, že propadla.

Rychle jsem mrkala, abych zjistila, co se stalo, no jasně, Brianová a její fantazie. Uvědomila jsem si, že všechno byl jen sen a já v čase, kdy se ohřívala voda v konvici, usnula. Lehce jsem si přejela po rtech, jako kdybych chtěla zachytit Louisovy imaginární polibky. Z  transu mě vyrušilo zaklepání, stihla jsem si jen upravit košili a zahledět se do počítače, doufala jsem, že to bude vypadat jako práce.

Díky moc za minulé  a poprosím o další komentáře. Pac a pusu Kexisek